Zatím je tu jen hodně slov a málo kroků, které by Evropu připravily na příštích deset let

Když se v roce 2019 stala Sanna Marin finskou premiérkou, bylo jí čtyřiatřicet a vedla vládu s výrazným zastoupením žen – pro jedny to byl symbol nové, liberálně levicové generace, pro jiné příliš mladá a progresivní politička. Navzdory pochybám ale její kabinet krátce nato zvládl provést zemi pandemií covidu-19 bez kolapsu zdravotnictví i s menšími ztrátami na životech oproti řadě jiných evropských států. A také přivedl Finsko k historickému vstupu do NATO. Kromě nutnosti krizového řízení Sanna Marin čelila i sérii „skandálů“, které se týkaly jejího soukromí – část společnosti pobouřilo třeba video, které uniklo ze soukromého instagramového účtu a na němž finská premiérka tančí se skupinou přátel. Ve volbách v roce 2023 její strana sice získala víc hlasů než čtyři roky předtím, ale současně posílila pravice (včetně krajní) a při vyrovnaných výsledcích se její sociální demokracie umístila na třetím místě. Marin už neměla šanci pokračovat jako premiérka a později se rozhodla z politiky zcela odejít. Dnes působí mimo jiné v Institutu Tonyho Blaira pro globální změnu. Ve svých pamětech Nadějí jsou činy, které nedávno vyšly i česky, se ohlíží za svými léty v politice – a v rozhovoru pro Respekt nevylučuje ani návrat, byť ho aktivně neplánuje. 

Chybí vám politika? Být aktivní političkou?

V politice jsem byla dvacet let a bavilo mě to. Jsem typ člověka, který chce zachraňovat svět. Politika byla kariéra, kterou jsem si opravdu užívala, připadala mi smysluplná a důležitá. Zároveň si užívám i život po politice. Stále se věnuji stejným tématům, jen z jiného úhlu pohledu, a naplňuje mě to. Zatím necítím po politice nostalgii a neplánuji se vracet. Ale jak vždy říkám, „nikdy neříkej nikdy“. 

Takže to do budoucna nevylučujete?

Nevylučuji. Nemyslím si, že je užitečné plánovat příliš dopředu – mít pětiletý nebo desetiletý plán na život či kariéru. Věřím, že nás život vede různými cestami a směry a že si vždy můžeme vybrat, zda se těchto příležitostí chopíme, nebo budeme hledat jiné. Možná se ještě o nějakou politickou pozici ucházet budu. Momentálně však neplánuji kandidovat ani se vracet do finské politiky.

Vydala jste knihu, ve které se ohlížíte za svými politickými začátky, kariérou i motivacemi. Píšete v ní i o výzvách, kterým jste jako profesionální politička čelila. Komu jsou paměti určeny především?

Samozřejmě jde o memoáry a v nich je důležité popsat události ze své perspektivy, tedy z pohledu tehdejšího lídra. Roky, kdy jsem působila jako premiérka, byly v mnoha ohledech historické. Zároveň je to i feministické dílo. Chci vyslat vzkaz ženám a dívkám, že mohou dosáhnout velkých věcí, mohou měnit svět – a že je jejich odpovědností jednat. Pokud si my, ženy, nebudeme nárokovat moc, která nám náleží, někdo jiný bude rozhodovat za nás. Myslím, že je zásadní, aby ženy zaujaly jasné postoje, nechaly zaznít svůj hlas, jednaly a přihlásily se o moc, kterou si zaslouží.

Není přitom kniha zaměřena spíše na mezinárodní publikum než na finské?  Srovnáváte mimo jiné Finsko s americkým státem Montana – hodně Evropanů asi ani neví, jak velký je. 

Kniha je určena mezinárodnímu publiku. Psala jsem ji v angličtině a hlavní vydavatelé jsou z USA a Velké Británie. Ano, je zřejmé, že není určena pouze finským čtenářům. Kdybych ji psala finsky a pro finské publikum, byla by podrobnější, protože tamní čtenáři rozumějí našemu systému vlády, parlamentnímu systému i společnosti. Pro mezinárodní publikum jsem musela vysvětlit severský model sociálního státu i to, jakou zemí Finsko je; jak uvažujeme, proč bylo nutné vstoupit do NATO právě v daném okamžiku a jaké jsou historické souvislosti naší dlouhodobé neutrality a vojenské neangažovanosti. Celý kontext naší společnosti a to, proč jsme se v různých obdobích rozhodovali určitým způsobem.

Stále se považuji za političku

Během kariéry a působení ve funkci premiérky jste čelila ostré kritice v několika kauzách – třeba když uniklo video z večírku s přáteli, na němž tancujete. Proč to bylo pro média i část společnosti tak pobuřující?

V knize se věnuji celému souboru svých takzvaných skandálů – a když si o nich čtenáři přečtou, je snadné pochopit, že měly spíše moralistní povahu. Netýkaly se zneužití moci, veřejných peněz ani korupce – tedy věcí, které skutečně zásadně ovlivňují práci politiků. Moje „skandály“ byly moralistní: večer strávený s přáteli během letní dovolené, to, že jsem u večeře před odchodem do baru neměla u sebe dva telefony nebo že jsem měla příliš hluboký výstřih na fotografii v časopise. Tisk samozřejmě vždy zachází s domácími politiky jinak – a moralistní dohled je toho velkou součástí. Finská média by asi nereagovala tak tvrdě, kdyby se podobné „skandály“ týkaly politiků ze Švédska nebo Estonska. Jsou kritičtější ke svým vlastním politikům – a také by taková měla být. Je součástí jejich práce kontrolovat ty, kteří jsou u moci. Přesto mi připadá extrémní nepoměr mezi podstatou těchto kauz a množstvím pozornosti, která jim byla věnována. Neobsahovaly nic, co by tak obří pokrytí ospravedlňovalo. Chápu, že to byla zpráva, ale nechápu, proč například „taneční skandál“ zůstával v médiích po celé týdny. Proč to vyvolalo tak obrovské pozdvižení, když nedošlo k pochybení v mé práci. Byl to jen večer, který jsem strávila s přáteli.

Doporučila byste po všech zkušenostech, které máte, mladým lidem – a zejména mladým ženám –, aby vstupovali do politiky?

Nejenže to doporučuji, já mladé lidi a hlavně ženy přímo vyzývám, aby do politiky vstupovali, zapojovali se do debat, nechali zaznít svůj hlas, vystupovali na veřejnosti a využívali moc, která jim náleží. Potřebujeme více mladých lidí a více žen ochotných podílet se na politice a ovlivňovat naše společenské struktury i způsob, jakým se věci dělají. Pokud ten prostor nezabereme my, zabere ho někdo jiný – a rozhodnutí v důležitých věcech pak budou vypadat jinak. Potřebujeme lidi všech genderů a generací, aby se podíleli na demokracii a jejích procesech.

A zároveň musíme chránit ty, kteří kandidují. To neznamená, že bychom neměli kritizovat jejich rozhodnutí a práci, ale musíme zajistit, aby veřejný prostor a rozhodovací sféry byly bezpečné. Když ženy či lidé z menšin čelí nenávisti na internetu, sociálních sítích nebo jiných platformách, je naší povinností je podpořit. Může to být pro ně náročné a tvrdé, všechny ty on-line útoky a cílená agrese. Objem nenávisti dnes může být zdrcující pro kohokoli, kdo se zapojuje do veřejné debaty nebo politiky – ale pro ně zvlášť. 

Máte přesto pocit, že když jste začínala, měly to ženy v politice těžší? 

Naopak si myslím, že pro mě byl start politické kariéry mnohem jednodušší. Vstoupila jsem do politické strany v roce 2007, když mi bylo dvacet – a svět nebyl takový jako dnes. Setkávala jsem se s voliči osobně, na náměstích, na trzích, při diskusích. Dnes je svět velmi odlišný. Sociální sítě hrají obrovskou roli a jazyk, který lidé používají, je mnohem méně zdvořilý. Tehdy debaty byly civilizovanější a méně polarizované. Jako společnost potřebujeme pravidla, legislativu – a také musíme vyžadovat odpovědnost od velkých technologických společností, které tyto platformy provozují. Musejí vše moderovat tak, aby lidé nebyli vystaveni on-line násilí jen proto, že se účastní fungování demokracie, kandidují nebo se zapojují do veřejné diskuse.

Byl to jeden z důvodů, proč jste se rozhodla z politiky odejít?

Důvodů, proč jsem se rozhodla stáhnout, vzdát se mandátu poslankyně a opustit aktivní politiku, bylo více. A mimochodem: stále se považuji za političku. Po dvaceti letech to bude vždy mou součástí, i když zrovna nejsem v aktivní funkci. Každopádně jedním z hlavních důvodů bylo, že jsem chtěla trávit více času se svou dcerou. Když jsem nastoupila do funkce, nebyly jí ještě ani dva roky a během těch čtyř let jsem na ni neměla moc času. Jako premiérka dáváte práci vždy na první místo, protože nikdo jiný ji za vás nemůže vykonávat. Chtěla jsem zpomalit a být tu víc pro ni, právě jí bylo osm. Do politiky se můžete vždy vrátit a pokračovat v kariéře, ale rané roky svého dítěte už nikdy zpátky nezískáte.

Označila byste přece jen něco při zpětném pohledu za osobní nebo politické selhání ve funkci? Rozhodnutí či momenty, kdy jste mohla jednat jinak?

Vždycky existují věci, které se daly udělat jinak nebo lépe. Celkově jsem s prací naší vlády velmi spokojená, splnili jsme 98 procent našeho programu i přes to, čemu jsme čelili. Ale samozřejmě jsou tu jednotlivá rozhodnutí a témata, která jsme mohli zvládnout lépe. Například se nám nepodařilo prosadit legislativu týkající se Sámů, původních obyvatel Finska. Tato otázka zůstávala kvůli sporům mezi vládními stranami příliš dlouho nevyřešená a nakonec už nezbyl čas ji dotáhnout. Jsem ráda, že současná vláda dokázala tuto záležitost uzavřít a zákon přijmout.

V rozhovoru i ve své knize několikrát zmiňujete, že chcete měnit svět. Máte pocit, že teď ho měníte?

Jako jednotlivci můžeme udělat jen svůj díl práce – sami svět změnit nemůžeme. Skutečná síla spočívá ve spolupráci. Když lidé spojí síly, můžeme svět měnit společně. Plně si uvědomuji, že hraji jen malou roli, přes to chci dělat smysluplnou práci. Institut pro globální změnu působí přibližně ve čtyřiceti zemích, radíme vládám a lídrům v oblasti strategického plánování a naplňování těchto záměrů. Pomáháme jim uskutečňovat cíle, které si stanovili ve volbách i po nich. Já se soustředím především na Ukrajinu a Moldavsko, zejména na projekty související s přístupem k Evropské unii. Na Ukrajině jsme pracovali na odminování, zemědělství či přilákání zahraničních investic. Považuji za smysluplné pokračovat v podpoře Ukrajiny i po odchodu z funkce. Zasedám také v různých správních radách, například v Yalta European Strategy Board, snažíme se udržet téma Ukrajiny v centru mezinárodní pozornosti.  Navštěvuji zemi několikrát ročně, abych nabídla podporu, jak jen mohu. 

Spolupracujete tedy s Tonym Blairem, který je pro mnoho lidí kontroverzní osobností (například kvůli válce v Iráku). Zvažovala jste to při rozhodování, zda se k němu připojit – zvlášť jako někdo, kdo by se mohl v budoucnu vrátit do politiky?

Myslím si, že institut odvádí důležitou práci při podpoře zemí, vlád a lídrů a zároveň přináší odlišnou perspektivu. Ale ano, své angažmá jsem pečlivě zvažovala: co obnáší, jak mohu přispět a zda se mohu věnovat tématům, která jsou pro mě zásadní – jako je Ukrajina, klima, technologie nebo rovnost. Jako bývalí lídři budeme vždy čelit kritice. I já jsem byla za některé věci kritizována, ale doufám, že lidé vidí také to, kde se nám dařilo – například při zvládání covidu, vstupu do NATO a dalších výzev během mého mandátu. Kritika je součástí této práce a je to v pořádku.

Můžete v této poradenské roli být otevřeně kritická vůči konkrétním lídrům?

Nikdy jsem nebyla v situaci, kdy by mi někdo říkal, že nemohu používat svůj hlas tak, jak uznám za vhodné. Ani mě nežádal, abych někoho nekritizovala. To je pro mě nesmírně důležité: chci mluvit a jednat v souladu se svými hodnotami. Zároveň každý musí zvažovat, co říká – ať už je v politické funkci, nebo působí v jiné roli. A s tím souvisí, že při práci na složitých otázkách je potřeba mít trpělivost. Příklad: naší vládě se podařilo reformovat vzdělávání zvýšením povinné hranice až na osmnáct let. Cíle téhle reformy však sociální demokraté formulovali už o deset let dříve, když novou vzdělávací politiku připravovali – a já jsem se na tom tehdy podílela. O deset let později jsem pak coby premiérka mohla tyto cíle naplnit a upravit legislativu. Změna společenských struktur vždycky trvá dlouho. Rychlá vítězství, která dnes mnozí hledají, často ani neexistují. Musíte se soustředit na to, co je skutečně důležité, a systematicky k tomu směřovat. Ve světě je dnes příliš mnoho lidí, kteří hledají zkratky a nejsou ochotni dělat dlouhodobou práci potřebnou k opravdové změně. 

To máte na mysli Donalda Trumpa?

Ne, mluvím obecně. Jako Evropanka se na transatlantickou spolupráci i geopolitickou situaci dívám z evropské perspektivy. Klíčové není soustředit se jen na to, co dělají Spojené státy, ale i na to, co může udělat sama Evropa. Musíme posílit vlastní obranné kapacity a převzít odpovědnost za svou bezpečnost. Evropa se příliš dlouho spoléhala na to, že nám Spojené státy přijdou na pomoc, a málo jsme investovali do vlastní obrany. Takový přístup není realistický ani užitečný. Nyní musí Evropa převzít iniciativu, přijmout odpovědnost a soustředit se na to, co může sama ovlivnit – místo toho, aby jen sledovala, co dělají Rusko nebo USA. Musíme se zaměřit na to, čeho může Evropa dosáhnout, právě tam můžeme skutečně něco změnit. Budovat vlastní kapacity i v oblasti nových technologií, zvyšovat naši konkurenceschopnost. Svět se změnil a potřebujeme silné lídry, kteří nás náročnými časy provedou. Bohužel jich zatím nevidím dost – je tu hodně slov, ale málo konkrétních kroků, které by Evropu připravily na příštích deset let.