Z dějin se dokážou učit spíše ti mocní 

Historia magistra vitae dnes? Když pomyslíme na poučení z dějin, vytane nám na mysli 20. století, do něhož se přesunulo jejich těžiště. Historici a vzdělanci z éry Rakouska-Uherska a první republiky, když přemýšleli o smyslu (českých) dějin, pojímali je v celku, od zrodu středověké státnosti, přes husitství a Bílou horu, baroko a národní obrození až k Československu. Takto spojené dějiny se nám rozpadly na kusy. Minulé století jako těžiště naší historické imaginace má extrémně protikladné rysy, nebývalý růst blahobytu na temném pozadí Osvětimi, Kolymy a Hirošimy. Krize, války, hladomory, genocidy, ale také ledničky, pračky, televize a automobily do každé domácnosti. To je osa právě uplynulého století. Mnoho bylo řečeno a napsáno o spojitosti technického pokroku a lidského bankrotu. Přišli jsme o historickou nevinnost, ale ne o historickou naivitu.

Informací máme dost, ale jaký je jejich účinek? Jakou váhu má historie v globalizované postindustriální konzumní informační společnosti? Filozof Vilém Flusser tvrdil, že moderní komunikační technologie proměňují dějiny v postdějiny. Na vstupu jsou historické znalosti, na výstupu informační kaše nepřetržitě vysílaná v masmédiích a odnedávna „alternativně“ adaptovaná na sítích. Dějiny v mixéru médií. Má všestranně popsané a připomínané působení tří největších diktátorů 20. století odstrašující účinky? Přesvědčujeme se, že naše kdysi široce sdílené morální odsouzení jejich zločinů podléhá erozi a inverzi jako jiné věci. Gesta, řeč a plány současných velmocí a světových lídrů jsou strašné, člověku se vybaví lakonická charakteristika závěru belle époque před vypuknutím první světové války z pera kulturního historika Egona Friedella – vzal to ďas.

A zatímco se magmaticky rozlévá agresivita, vědecko-technická mašinerie nás posunula do světa kamer, mobilů, dronů, satelitů, sítí a AI. V Číně zdokonalují „digitální leninismus“, tj. všestrannou kontrolu a podřízení obyvatelstva, pochopitelně bez ohledu na dějiny komunistické nadvlády v Rusku a Číně. V konečných důsledcích, které nejsou nutné, ale jsou možné a za jistých podmínek pravděpodobné, můžeme znovu dospět k absolutní degradaci svobody v koncentračním táboře. K tomu ovšem vede mnoho stupňů a s nimi spojených dilemat, na něž poučení z minulosti nefunguje, protože na existenčních křižovatkách, kdy je nutné mnohé obětovat, jsou poučky k ničemu. Ty zpravidla přicházejí na řadu, až když je rozhodnuto. 

Historický krach v první polovině 20. století přivedl Evropany k tomu, že nechtějí dělat dějiny. Máme je jaksi za sebou a jde nám o mír a klid, které chápeme jako zachování životní úrovně. Vždyť kvůli tomu se Evropa po druhé světové válce sjednotila a po té studené rozšířila pod americkým protektorátem. Nikoho nenapadlo, že USA se mohou stát nevypočitatelnou diktaturou a celá stavba se zhroutí. Příklad toho, že poučení z dějin v těch nejpodstatnějších věcech je nemožné. V současné krizi, v níž se dějiny vracejí na evropskou scénu, zatím neroste občanská angažovanost v demokratických stranách a hnutích, ale spíš vidíme volání po autoritě, a není-li po ruce demokratická a konsenzuální, pak je na řadě autoritářství, které je jen kousek od tyranie. Z dějin se totiž dokážou učit spíše ti mocní a nejmocnější: diktátorům, kteří chtějí udržet či utužit svou moc, se hodí nějaké to „poučení z krizového vývoje“, mnohokrát využitá praxe odřezávání „shnilých okrajů“ od „zdravého jádra“ atd. Oligarchům, kteří ovládají společnost měkčími prostředky, slouží chléb a hry, konkrétně třeba pekárny a televize. Ale poučeni byli i tzv. obyčejní lidé – na všechny typy a odstíny režimů, jimiž prošli v minulém století, se dokázali víceméně úspěšně adaptovat. To není morální hodnocení, ale fakt. Většina se vždy adaptuje („Nestrašte lidi!“).