Myšlení o historii je cestou k nejistotě

Poznávání minulosti, pokud má být co k čemu, je cestou od vědění k myšlení. Právě tím může být pro dnešek podnětné. 

Do této diskuse, do níž mě Respekt přizval, nemohu vstoupit z pozice historika. Ale mohu k ní snad drobně přispět zkušeností z několika stovek veřejných besed o moderních dějinách, které jsem s Michalem Stehlíkem za posledních pět let absolvoval. Odnášíme si z toho dlouhodobě zkušenost, že dějiny nejsou jednoznačné a nejspíš ani nejsou jedny. Nejčastěji se setkáváme s lidmi, kteří mají o dějinách povědomí, leckdy i solidní, ale sami říkají, že jim to všechno nedrží pohromadě. Chybějí jim souvislosti, rámec, kterým by své vědomosti zkrotili, seřadili a konečně pochopili. Jistě je to do nějaké míry výsledek výuky dějin jako souboru dat a událostí a také v dnešní střední generaci výuky dějin v přelomových devadesátých letech, kdy ucelený výklad střídalo více pestrých možností, jak na dějiny nahlížet. 

Často se vlastně lidé, které potkáváme, ptají po identitě. Kdo jsme a kde jsme se tu vzali, kdy tu (třeba v Sudetech) budeme konečně doma? Proč naši předci volili komunisty, proč věřili Benešovi nebo Gottwaldovi nebo kdovíkomu, proč… Mohli bychom takové tázání snížit jako umanutí minulostí, ale to, co bylo před námi, ze sebe nesejmeme. To není batoh, který se dá odložit, když moc tíží. 

A tak diskutujeme, protože nic víc nabídnout vlastně neumíme než své vidění věci, důvěru v kritické hledání odpovědí a zvídavost podněcující studium. Jako většina humanitních oborů vyniká historie tím, že na počátku často stojí jedinci, kteří „přece“ vědí. Třeba to, jaké je poučení z historie… Učili se, četli, poznali. Pak se začnou ptát, hledat odpovědi, a na konci, pokud jdou svou cestou upřímně, stojí nejistí nad hromadou nejednoznačných útržků a snaží se je nějak uchopit skrze kritické myšlení. Třeba i dojít k poznání, že z dějin žádné poučení přímo neplyne.