Podruhé na startu a poprvé v cíli Beskydské sedmičky 

Do letošního ročníku horského ultramaratonu B7 na 101 kilometrů s převýšením přes pět kilometrů jsem vstoupil s odhodláním udržet si loňské tempo v první polovině a neztratit vůli v té druhé. První kontrolní bod v Třinci procházím na minutu přesně jako vloni. První občerstvovačku v Řece míjím. Po zdolání Příslopu sbíhám do Morávky a chvíli se pohybuji za pánem, který u toho stíhá ještě kouřit. V dálce na obloze už létá jeden blesk za druhým. Trasu závodu dobře znám, a tak když zrovna zastaví autobus sbírající ty, kteří to pro dnešek vzdávají, bleskne mi hlavou, že do něj nastoupím. Bude to totiž nebezpečné. Motivací mi je, že bych se mohl v cíli pochlubit historkou, jak jsem nikdy neměl z tělocviku jedničku, protože nepodávám patřičné výkony a jsem sportovní antitalent. V bahně se pohybuji váhavými kroky v hadu lidí směrem dolů jen velmi pomalou rychlostí do Krásné. Při výstupu přes Muroňku a Kykulku na Lysou už svítá, ovšem začínají ty pravé bahenní lázně. Na Lysé jsem o čtvrt hodiny dřív než vloni, v 7.30 ráno. Do Ostravice ještě chvíli běžím, postupně přestává pršet a ukazuje se sluníčko. Na největší občerstvovací stanici se nechci zdržovat, pokračuji asi po deseti minutách směr Smrk. Sil mám víc než vloni, takže nahoře jsem už o hodinu dřív! Před vrcholem slyším jednu paní říkat: „Tak mě to konečně po padesátce začalo bavit.“ Nevím, jestli tím myslí svůj věk, nebo kilometry. 

Po půl jedné odpoledne docházím do Čeladné na občerstvení, běžet z kopce mi už moc nejde. Mám pocit, že se mi do boty dostal kamínek, ale jsou to rozpraskané puchýře z mokrých bot a ponožek. Beru si suché obyčejné tenisky včetně náhradních růžovoučkých ponožek. Můj support mi ještě sehnal na puchýře náplasti u horské služby. Úplně jsem zapomněl, že jsem měl své. 

Přichází výšlap přes sedlo Malé Stolové a Kněhyně, kde mi před rokem odpadlo koleno, dostal jsem svalovou horečku a obával se, že se do civilizace nedostanu po svých. Tělo mě ale tentokrát nese dál, a tak jsem po půl čtvrté na Pustevnách (o 2,5 hodiny dřív než před rokem!), kde mě čeká občerstvení a půlhodinový odpočinek. Dál se zastavuji už jen na doplnění tekutin. Obávám se druhé noci na cestě. Pokračuji přes Radegast na Radhošť. Všude po cestě kolemjdoucí vyjadřují neskutečnou podporu. Z Radhoště směr Pindula kupodivu ještě nacházím zbytky sil a naposledy šetřím čas během. Cítím, že mě tělo už dlouho neunese. Za 75 kilometrů jsem se dostal poprvé. Na Pindule občerstvení, pak nahoru směr Malý Javorník. Cestou nádherný výhled. Poslední možnost občerstvení vynechávám. Už nemám ani žízeň, ani chuť. Slunce zapadlo. 

Na Velký Javorník se šplhá nejdřív hustým lesem. Druhá noc je tady. V polovině výstupu se ohlédnu – slunce teprve zapadá. Předběhl jsem čas. Nahoře u rozhledny se dívám znova a – slunce pro mě dnes zapadá potřetí.