Je to fakt děsivé

Petra Klabouchová ve svižném tempu vydala řadu knížek, v nichž reálné historické události vkládá do více či méně imaginárního vyprávění. Výborně to fungovalo v románu Ignis fatuus, kde dostal prostor ucelený repertoár hororových prostředků. A dobře i tam, kde spoléhá na sílu samotné události, již jen zprostředkuje. Také v novince Vona vychází ze silného příběhu: Osady pod Huťskou horou na Šumavě zasypal na konci roku 1852 příval sněhu, který místní víc než tři měsíce izoloval od světa a zavřel v chalupách. Hlad a epidemie způsobily, že takřka polovina jich zemřela.

Tragický příběh vypráví Klabouchová obvyklým způsobem, vytváří z usedlíků propracované i načrtnuté postavy a domýšlí detaily, jak se vše mohlo odehrávat. Zároveň vytváří odvozené linie. Vezme třeba aspekt národnostní: tehdejší obyvatelé byli Němci, takže příběh dojde k poválečnému vyhnání. Prodloužení umožňuje vnést do hry také rodový aspekt – od přeživších se tak odvine linie až k postavám ze současnosti. Jenže takové rozšiřování vytváří i základní problém, kterým Vona trpí. Nedrží se v žánru historického románu, ale vše, co vypadá zajímavě a působivě, míchá ve stylu pejska a kočičky.

Příběh sám je dosti hrůzný, ovšem autorka ho ještě na sílu tlačí do hororu jako od Lovecrafta. Zhruba každých deset stránek něco servíruje coby děsivé – děsivý šepot mrtvých, děsivý pohřební tanec havranů, děsivé kvílení. Jako by hrozilo, že čtenáři nedochází, že děsivé je to, co se děje, takže mu to průvodce musí neustále sugerovat. Jenže ze slova „děsivé“ se ještě nikdo nevyděsil; spíš se baví čekáním, kdy se znovu vynoří. A Lovecraftovy dryáčnické kouzelnosti se tu nedočkáme.

Tragédie se ukáže být i obnažením archetypálního genderového zápasu protikladů: mužské bigotnosti a tyranie a ženské otevřenosti vůči skrytým silám přírody a matky země. Pravda, touto schopností plně disponuje jen hlavní hrdinka Bréta, jejíž úděl se prolne s příběhem vlčice. Čímž román nabírá i porci mysticismu servírovaného jako návrat k přírodním silám, bylinám a moudrosti předávané z ženy na ženu; ať už tyto projevy chápeme ekologicky, nebo jako ozvuky magického realismu. Takže i ezočtenáři si přijdou na své.