Nezůstali v tom sami

Do snu se mi vkrádají dunivé výstřely. Spalo se mi dobře, po dvou dnech za volantem a jen několika hodinách oddechu na sedadle auta to byl zasloužený odpočinek. Otevírám oči a skrz střešní okno vidím modré nebe nad Oděsou. Bude krásný jarní den. Ještě chvíli poslouchám střelbu protivzdušné obrany. 

Po pár minutách je ticho. Jdu si připravit snídani a sbalit batoh. V osm hodin ráno vyjíždí naše kolona dvou aut a dvou dodávek rozvážet humanitární pomoc do místních neziskových organizací. Od dárců z Česka jsme vybrali peníze a materiál v celkové hodnotě skoro milion korun. Předáváme separátory krevní plazmy, obvazy, počítače, powerbanky nebo třeba generátor o výkonu 60 kW a další vybavení. V jedné z velkých oděských nemocnic z dodávky vynášíme 14 železných postelí. U nás už by skončily ve šrotu, tady ale ještě poslouží, protože raněných vojáků stále přibývá a není pro ně dost místa.

Z místních dobrovolníků vyzařuje vděčnost. Nejde ani tolik o materiální pomoc, jako spíš o morální podporu. O vědomí, že v tom nezůstali sami a že pořád existuje dost lidí, kterým jejich osud není lhostejný. Nakonec předáme i auta a dodávky, jež jsou tím nejhodnotnějším darem. Ještě ten den jedou na frontu, kde budou sloužit vojenským zdravotníkům a členům 36. samostatné brigády námořní pěchoty. V kanceláři vyřizujeme předávací papíry, na různých místech posedávají ženy a ručně vyrábějí maskovací sítě, nikde není ani kousek nevyužitého místa. Při loučení zazní nesmělá prosba, že medici by nutně potřebovali mikrobus na převoz raněných. Slibujeme, že zkusíme něco sehnat.

Celé ráno naše aktivity dokumentoval Martin Dorazín z Českého rozhlasu, jenž v Oděse žije. Jdeme společně na oběd, u předkrmu se ozývá poplach. Aplikace říká, že raketa má dopadnout za dvě minuty. Nikdo z místních neběží do úkrytu. Připíjíme si křenovicí pro případ, že by mířila naším směrem. Nemířila, a tak po obědě jdeme objevovat město. Válka není na první pohled zjevná, prozradí ji ale třeba generátory na hlavních ulicích. Nebo Alej hrdinů v Ševčenkově parku, kde pohled do tváří padlých vojáků promění příjemnou procházku v mrazivou připomínku kruté reality. A zdá se mi, že dlouhá a vyčerpávající válka už je vidět i ve výrazu tváře běžných lidí.