Mezi ctností a požitkářstvím

Pro antiku byla masturbace záležitostí směšnou, pro středověk odsouzeníhodnou a celkově jí tyto epochy přičítaly malý význam. Až na počátku 18. století byla prohlášena za „hřích hříchů, neřest neřestí“ a byly jí připsány ty nejhorší důsledky. Zničí zdraví i ducha, její vyznavači mohou skončit v ústavu pro choromyslné a předčasnou smrtí. Proč došlo k takovému zvratu a jaké byly předchozí i následné dějiny této rozšířené praktiky, to vysvětluje americký antropolog, historik a sexuolog Thomas W. Laqueur v knize Samotářský sex. Kulturní dějiny masturbace. 

Ještě ve slavném deníku Samuela Pepyse (1633–1703) se masturbace jevila jako „pozoruhodně nevinná záležitost“. Úředník a politik si zapisoval, že se mu někdy dařilo přivést se k orgasmu jen silou své představivosti třeba na lodi, načež byl na sebe náležitě pyšný. Následující změnu Laqueur vysvětluje tím, že to byla první demokratická a rovnostářská „rádoby neřest“. A dodává, že její odsouzení bylo přitom velmi paradoxní – tehdejší společnost totiž jinak oceňovala všechny aspekty toho, co na masturbaci odmítala. O to hrozivější se pak ovšem zdálo jejich zneužití z hlediska morálky, zdraví i nekontrolované představivosti, kdy hrozbou bylo už samo potěšení.

Masturbace je aktem soběstačnosti a nezávislosti na druhé osobě – což byly klíčové ideály osvícenství. V 18. století se také rozvíjelo vnímání soukromí coby nedílné součásti moderního života, stejně tak bylo v protestantské etice důležité, co se odehrávalo v mysli a svědomí jedince. A masturbace, která byla primárně mentálním aktem, zdánlivě ideálně zapadala do sebezpytování a vnitřního života. Současně však tyto hodnoty podvracela – nebo je podle zneklidněných současníků ukazovala ve zkarikované podobě. Svoji roli však mohl sehrát i odpor k plýtvání. Sperma, peníze a energie byly vnímány jako nedostatkové statky, takže rozmařilec jimi plýtvá na vlastní nebezpečí. Stejně jako měl ve světě obchodu a podnikání jedinec dobře nakládat s omezenými zdroji, i v „hospodaření se semenem“ měli muži drahocennou tekutinou šetřit. 

Na konci 19. století se však náhled na masturbaci počal znovu měnit. V roce 1900 už bylo zřejmé, že tuberkulózu, jednu z hlavních nemocí, způsobují zcela jiné faktory. K vyvrácení předchozích mýtů přispělo i uvědomění si toho, že fakticky méně lidí umíralo v období, kdy masturbovali nejvíc nebo kdy se to o nich předpokládalo. Sigmund Freud ji pak částečně rehabilitoval tezemi, že je v jistém věku přirozená a „normální“ – ovšem schopnost vzdát se jí ve správný čas byla podle něj známkou zralosti, duševního zdraví a společenské konformity.