O ztraceném a znovunalezeném betlému z Dětenic

Zase jsme se nešli podívat na betlém,“ říkávalo se v rodině Jana Voláka. Myslel se tím pohyblivý betlém, který na přelomu 19. a 20. století vyrobil jeho prapraděd. Rodinná historie byla u nich doma vždy živá, a tak se o něm vědělo, ale roky jej nikdo neviděl. Volákovi se začátkem sedmdesátých let odstěhovali do Prahy a rozměrnou, čtyři metry širokou památku zanechali v místě, odkud rodina pochází – v Dětenicích poblíž Jičína, respektive v nedaleké Libáni. Betlém byl v obci s necelými dvěma tisíci obyvateli už od padesátých let vystaven v tamní modlitebně, kde dělal radost věřícím i nevěřícím. 

Tedy alespoň to si rodina myslela. A věci se nakonec seběhly tak, že nikdo z Volákových se na papírový betlém nepřijel podívat ani jeden svátek v průběhu osmdesátých a devadesátých let, přestože rodný dům předků, který je od modlitebny jen čtyři kilometry vzdálený, stále používali k rekreaci. 

Pokud by někdo z nich do modlitebny přijel, čekalo by ho tam překvapení: zjistil by totiž, že již dávno není vystavený, a vlastně nikdo ani neví, kde přesně skončil. Poprvé po letech jej viděli až v roce 1998, po jednom překvapivém telefonátu, který jim prozradil, že památka je pohozená v kůlně na uhlí, pohyblivý a hrací mechanismus rozežraný červotočem a figurky z papíru napadené plísní. 

Trvalo dvacet let od nálezu, než se podařilo betlém opravit, restaurovat a vystavit pro veřejnost. Dnes je k vidění v Pamětní síni Foerstrova rodu v Dětenicích, vždy v neděli od začátku adventu až do Tří králů. Je kompletně obnovený včetně pohybu figur, umí zahrát dvě koledy, a postava vesnické ženy dokonce pumpuje ze studny vodu. Když Jan Volák ukazuje na fotografiích, jak poničené byly jednotlivé figury a kulisy, zdá se to jako zázrak. Dnes šestapadesátiletý pan Volák nevidí v péči o odkaz předků význam jen pro svou rodinu – věří, že tím přispívá i společenskému životu v kdysi pulzujících, ale dnes trochu ospalých Dětenicích.