Výstava týdne: Na intimní návštěvě dvou malířek a jednoho malíře se klidně můžete zout

Dvě malířky, jeden malíř, všichni tři vysokoškolští pedagogové, respektive pedagožky. Alice Nikitinová, Hana Puchová a Jan Kostohryz se v pražské Galerii MeetFactory potkávají na skupinové výstavě Mám se zout?, jejíž název se dá v expozici brát i doslovně. Kurátor Ján Gajdušek totiž s architektkou Savkou Marenić projekt pojal jako intimní cestu několika kašírovanými pokojíčky, ve kterých jsou rozvěšené (bez popisek, u vstupu si musíte vzít plánek s jednotlivými názvy a jmény) obrazy, jako byste byli u někoho doma na návštěvě. Jsou tu závěsy, tapety, vykachlíčkované kouty i oddechová zóna, kde se dá mezi díly dokonce lehnout a klidně usnout. A k dokonání pohody tedy i zout.

Vystavovaná trojice patří na naší scéně k nejoriginálnějším, zároveň nejplašším umělcům a umělkyním. Nejde jen o jejich osobnostní, pověstně introvertní nastavení. Už jen kvůli tomu, že učí, a svůj čas proto věnují více svým studentkám a studentům než vlastní tvorbě, moc často nevystavují. Nikitinová a Kostohryz vyučují malbu na AVU, Puchovou letos čeká nástup na Fakultu umění Ostravské univerzity. Možná i kvůli – nebo díky – tomuto odstupu od své kariéry všichni tři tematicky zůstávají ve svém nejosobnějším prostoru.

Nikitinová maluje dělníky za oknem svého bytu, dřevěné nohy rozmontovaného stolu, zátiší s položenými brýlemi. Puchová samu sebe při oplachování kaktusu v koupelně nebo jak v posteli píše na počítači. Kostohryz přípravu večeře, ranní hygienu, hledání čehosi v hromadě krabic po stěhování. Všechno jsou to scény všeobecně srozumitelné, zároveň přitom unikátní svou osobní, v jádru nepřenositelnou důvěrností.

Pozoruhodné je, že výrazné architektonické uchopení výstavy takto tichým obrazům plným intimní něhy nic neubírá na síle a naopak ji v ní prohlubuje. Díla nepůsobí jako nějaké výstavní exponáty, ale jako přirozená součást interiéru, o jehož dočasnosti (výstava trvá do 5. října) se návštěvníkům ani nechce uvažovat. Svým způsobem tak projekt může být ideálním návodem pro sběratele současného umění, jak s ním v soukromých kolekcích nakládat. Nedělat z něj exkluzivní třešničku na dortu vlastní sebeprezentace, ale ponechávat mu onu čistou duši, kterou do něj jeho autorky a autoři vkládají. Nezbavovat ho autenticity, která je na něm tím nejcennějším a hlavně nejinspirativnějším. To samé pochopitelně platí i pro veřejné instituce a jejich přístup k prezentacím současného umění: nemůžu se dočkat, až nějaká z nich dá Gajduškovi s Marenić stejně důstojný prostor, jaký teď oni poskytli trojici Nikitinová, Puchová a Kostohryz.