Film týdne: S Ptáčetem režisérka Arnold vykročila na půdu magického, kam stojí za to ji následovat

Postavy filmů britské režisérky Andrey Arnold většinou pocházejí z nejnižší, ekonomicky i sociálně nejslabší třídy. Utíkají z domova, žijí v chudobě sídlišť obklopeny násilím, drogami i nezodpovědnými rodiči, kteří je měli, když byli sami ještě dětmi. Což je i případ hrdinky jejího nového filmu Ptáče, dvanáctileté Bailey (debutující Nykiya Adams). A také je to případ samotné Arnold: matka ji porodila v šestnácti a vyrůstala bez otce se třemi sourozenci v bytovce pro chudinu v hrabství Kent. 

V Ptáčeti se svým způsobem vrací domů. Snímek se odehrává pár mil od jejího rodného města, kde v roce 2003 natočila debutový, Oscarem oceněný krátký film Vosa. Bailey žije s bratrem a otcem (bravurně chaotický Barry Keoghan) ve squatu. Matka odešla za novým přítelem, který ji bije. Otec se většinou chová jako puberťák, jezdí na skútru a má se ženit. Svatbu mu má zaplatit ropucha, jejíž sliny jsou vyhledávanými halucinogeny. Produkuje je však jen tehdy, když jí k tomu hraje ta správná hudba – skladba Yellow od skupiny Coldplay. Pop songy v Ptáčeti vůbec fungují jako komentáře k životu a pocitům postav. 

Arnold ve filmu střídá podobně absurdně humorné či radostným popem prostoupené scény s těmi sociálně realistickými a násilnými. Nachází tak ne nutně rovnou naději, ale určitý druh síly, odolnosti a odvahy postavit se světu. Bailey se cítí přehlížená a zapomenutá. Stejně jako ve starším filmu American Honey režisérka reflektuje zmatek (méně vzrušení), jež provází dospívání. Tón je tu však jiný. Bezvýchodná existence se potkává s fantazií a jiným druhem citlivosti, který vychází z dívčina pouta ke zvířatům. Zvláštní věci se začnou dít, když potká záhadného mladíka jménem Bird. Ptáče je nenápadnější a předvídatelnější než režisérčiny předchozí filmy. Představuje ale vykročení na půdu magického, kam stojí za to ji následovat.