Čím ministr Síkela zaskočil Křetínského

Kdyby někdo sestavoval žebříček největších politických skokanů Česka, ministr průmyslu Jozef Síkela je horkým favoritem na jednu z předních příček. Dlouholetému bankéři netrvalo ani tři roky, aby se z občasného účastníka privátních politických debat vyšvihl na člena vlády a ministra ověnčeného úspěchem v řešení nejzapeklitějšího problému Evropy. A teď se díky tomu možná posune na jeden z klíčových postů EU. 

A pak se to zlomilo

Pokud platí teorie, že jedním z předpokladů dobré služby komunitě je pro politika srovnané rodinné zázemí, mohou být voliči Jozefa Síkely v klidu. Na zahradě svého domu v jedné z pražských rezidenčních čtvrtí působí v kruhu svých blízkých šťastně. „To se ti opravdu povedlo,“ chválí devítiletou dcerku, která mu přiběhla ukázat svůj čerstvě doháčkovaný kousek a pak se spokojeně usazuje v jeho náručí.

Se svojí ženou Pavlínou je Síkela přes třicet let, absolvovali spolu většinu jeho štací v Rakousku, na Slovensku nebo na Ukrajině, kde roky působil ve vedení velkých bank. Že se nyní bude jako oficiální český kandidát ucházet o post komisaře v týmu šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyen, by přitom ještě před časem manžele Síkelovy ani ve snu nenapadlo. 

V devadesátých letech, když se poznali, byl Síkela finančníkem se slibně rozjetou kariérou, žil různými bankovními fúzemi, rizikovými úvěry nebo získáváním nových klientů. Na finančnickém poli to dotáhl daleko a v roce 2015 na pět let zasedl do představenstva rakouské Erste Group, která působí po celém světě. Během covidu, když ho uzavření hranic a různé karantény donutily trávit hodně času doma, se ovšem začal víc a víc zajímat o politiku.

Krylo se to s obdobím, kdy mu zrovna skončil kontrakt u Erste Group, Síkela měl najednou, jak sám popisuje, víc času číst různé knihy a přemýšlet o společnosti. Politiku začal tehdy probírat také s některými aktivními politiky, s nimiž se z minulosti znal, především s dlouholetým předsedou Starostů a nezávislých Petrem Gazdíkem. Ten měl kolem sebe další lidi, jako byli třeba šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová nebo egyptolog Miroslav Bárta, a všichni společně i za účasti Síkely debatovali o tom, jak lépe spravovat tuto zemi.

„V době covidu se to u mě zlomilo,“ popisuje přelom v kariéře Síkela. „Najednou jsem měl čas pozorovat, co se děje. Viděl jsem politiky s velmi flexibilní morálkou, kteří národu lhali. Nešlo jen o Andreje Babiše, ale také o spoustu dalších lidí kolem něj a v jeho vládě. Třeba tehdejší ministryně financí Alena Schillerová, která v době, kdy ostatní nemohli chodit ani na návštěvu rodičů, vesele chodila ke kadeřníkovi a dávala na sociální sítě svoji vyfoukanou hlavu. Přišlo mi to pokrytecké, hlavně jsem ale viděl dopady jejich rozhodnutí na ekonomiku. Řekl jsem si, že takhle to dál nejde, že to chci změnit.“

Němci, služba, zlaťáky

„Aby se stalo něco významného, potřebujete mít štěstí,“ říká Síkela, když popisuje svůj start v bankovnictví na začátku devadesátých let. Studentský vůdce z týdnů sametové revoluce zrovna zdárně absolvoval pražskou „ekonomku“ a našel si přes inzerát práci u jednoho brněnského velkoobchodu s hračkami, jenže do toho mu přišel dopis z rakouské banky Creditanstalt, že na něj dostali referenci z jeho vysoké školy a zvou ho na konkurz na tréninkový bankovní program ve Vídni s perspektivou budoucího zaměstnání. Síkela konkurz vyhrál a práce v Creditanstalt pak nastartovala jeho kariéru v německojazyčných bankách.

Jeho spolupracovníci vzpomínají, že i když poměrně brzy vystoupal výš, dál se choval tak, jak ho znali – „normálně“. „I jako šéf jedl s lidmi v kantýně, zajímal se o jejich problémy a dokázal se do nich vcítit,“ říká finančník Petr Brávek, který s ním působil v několika bankách. Vstřícnost ilustruje příběhem ze Slovenské spořitelny, kde prý chtěl Síkela v jednu chvíli propustit jednoho vysoce postaveného manažera, protože si profesně nerozuměli. Když ale zjistil, že ten muž měl vážný úraz, neudělal to. „Začal mu shánět nemocnici, řešil, jak se o něj a jeho rodinu postaráme,“ říká Brávek. „Až když se všechno vyřešilo a ten člověk se po několika měsících dostal znovu do kondice, Jozef udělal, co plánoval.“

Stejně jako s dopisem od vídeňských bankéřů na počátku finanční kariéry, i v Síkelově přestupu do politiky sehrálo roli štěstí. Po volbách v roce 2021 se měl ministrem průmyslu v nastupující Fialově vládě stát Věslav Michalik, vědec, podnikatel a bankéř, který znal Síkelu z bankovních kruhů a uvažoval o něm jako o svém náměstkovi. Další vývoj ale situaci narýsoval jinak.

Michalik se těsně před jmenováním dostal do podezření, že by jako politik mohl být zavázán dárcům, od kterých si jedna z jeho firem půjčila desítky milionů korun, a on dlouho odmítal prozradit jejich jména. Obavy se sice nakonec nepotvrdily, Michalik ale vládní nominaci na poslední chvíli vzdal s vysvětlením, že „narušil důvěru veřejnosti v sebe“. Starostové se tak ocitli pod časovým tlakem, museli narychlo sehnat do téměř sestavené vlády vhodného nástupce, někoho, kdo alespoň nějak rozumí byznysu a podnikání a neudělá jim ostudu. Michalik za sebe doporučil Síkelu, dalšího přímluvce měl v budoucím ministrovi školství za Starosty a nezávislé Petru Gazdíkovi.

Hnutí zvažovalo ještě jednoho silného kandidáta, o generaci mladšího ekonoma Filipa Matějku. Se Síkelou, který mluví plynule německy, anglicky, francouzsky a rusky, byli oba dobře jazykově vybaveni, na rozdíl od něj ale Matějka neměl přímou zkušenost s vedením složitých odborných jednání s mezinárodními partnery. Prst stranického vedení proto nakonec ukázal na Síkelu a on kvůli nové výzvě odmítl i nečekanou nabídkou na práci v jedné z německých bank s desetinásobným platem, než by měl jako ministr.

„Když už jsem ostatní přesvědčoval, že jsem ten pravý, nemohl jsem najednou zařadit zpátečku a říct, hele, sorry, přišli Němci, nabízejí mi hromadu zlaťáků, budu mít daleko jednodušší život, tak si to tady nějak vysvětlete. Neuměl bych žít s tím, kdyby někdo řekl, že Síkela se na poslední chvíli podělal a utekl,“ říká ministr ke svému tehdejšímu rozhodování.

Dostaňte je na palubu!

Jedna z prvních věcí, které novopečený politik začal v ministerské roli dělat, bylo domlouvání schůzek se svými protějšky z okolních zemí. Síkela se s nimi chtěl poznat ještě před tím, než bude předsedat jejich unijním schůzím, až se Česko za půl roku ujme předsednictví EU. Sliboval si od toho, že když dopředu navážou neformální kontakt, bude pak pro něj snazší nacházet na bruselských schůzkách společnou řeč.

Ne vždy šly ale věci snadno podle plánu. Klíčový muž evropského průmyslu, německý ministr hospodářství Robert Habeck, byl natolik vytížený jiným programem, že Síkela z něj nemohl dlouhé týdny dostat žádný termín audience, a začal proto k seznámení hledat jiné cesty. Jeho asistenti mu dali dohromady seznam Habeckových veřejných vystoupení a na jedno z nich se za ním Síkela v březnu 2022 vypravil.

Rozhovor v kuloárech v bezchybné němčině, jak Respektu popisují lidé z německé diplomacie, na Habecka udělal dojem, se Síkelou si vyměnili telefonní čísla a následně Habeck přijel na pracovní návštěvu do Prahy. Osobní a pak i formálně stvrzený kontakt se Síkelovi vyplatil ještě téhož roku v zimě, kdy coby dočasný šéf unijní skupiny ministrů hospodářství řešil složitý rébus, jak to udělat, aby půlmiliarda evropských zákazníků co nejméně pocítila důsledky ruského vpádu na Ukrajinu. Moskva totiž vypnula přívod svého plynu do Evropy, a tak hrozilo, že se jeho cena z alternativních trhů vyšplhá do astronomických výšin a cenový šok srazí na kolena mnoho firem a domácností.

Německo dlouho nechtělo přistoupit na cenové stropy, které Síkela představil jako východisko z problému: jeho plánem bylo, že Unie jako celek řekne, že nad určitou jasně deklarovanou cenu už plyn nebude nakupovat a lukrativnost společného evropského trhu prodejce donutí dál ji nešponovat. Berlín této cestě nevěřil, chtěl dál nakupovat v podstatě za jakoukoli částku, protože stále ještě neměl naplněné své zásobníky. Zásadní jednání se uskutečnilo v Bruselu pár dní před Štědrým dnem roku 2022.

Čeští diplomaté na rušné, nervózní a vypjaté schůzi v jednu chvíli zjistili zkušebním hlasováním, že Praha už má většinu pro schválení, a žádali Síkelu, aby další jednání odpískal a dal rychle hlasovat a zválcoval německý nesouhlas, ten to ale odmítl. „Když budu úplně upřímný, v momentu, co jsme dosáhli kvalifikované většiny, jsem panu ministrovi doporučoval, ať to vezme. Řekl ne, jednejme dál, abychom Němce a další dostali na palubu,“ říká bývalý hlavní diplomatický vyjednavač za Česko Jaroslav Zajíček.

„Německo je jedním z největších plynových hráčů, dohoda bez něj by nebyla pro trhy věrohodná. Potřeboval jsem vyslat zprávu, že všichni táhneme za jeden provaz a říkáme, že nikdy nedopustíme, aby byly ceny plynu vyšší,“ odpovídá Síkela na otázku, proč pro něj bylo tak důležité zapojit i Berlín. Následovalo další mnohahodinové kolo jednání, ministři tvořili spontánní hloučky, křičeli na sebe, do toho měli každou chvíli na telefonu své premiéry, kteří na dálku zasahovali vzrušeně do debaty. Zlomovým momentem byl ale údajně až rozhovor v jednom bruselském předsálí mezi ministry Síkelou a Habeckem. 

„Vzal jsem si ministra Habecka stranou, už jsme se znali, a mluvil jsem s ním velmi upřímně. Řekl jsem mu, že způsobí obrovský problém všem, když myslí jenom na sebe. A nabídl jsem mu obchod. Že hlasování o cenových stropech spojím s dalšími věcmi, které tehdy Němci požadovali, ale zase je nechtěli někteří další,“ říká Síkela. Složitý kompromis, jehož součástí bylo mimo jiné Němci požadované jednodušší povolování větrníků, proti čemuž byly některé další země, si ministr dopředu předjednal u ostatních, několikrát se u kolegů ujišťoval, že takový „deal“ nikdo z nich nepotopí. A ve hře nervů uspěl. V noci z 19. na 20. prosince se při posledním hlasování nakonec připojili i Němci. Evropa tedy měla dohodu na společném postupu a cena plynu začala skutečně postupně klesat. 

Ministr „Průser“

Podobnou rozhodnost jako na evropské půdě Síkela minimálně jednou prokázal i v Česku, když loni ve vládě prosadil nákup firmy NET4GAS, která zajišťuje mezinárodní přepravu plynu přes Česko a také tu vnitrostátní do plynových zásobníků – ty stát na popud Síkely převzal. Ministr argumentoval, že chce, aby měl stát v ruce kritickou infrastrukturu, která se stará o veškeré dodávky plynu do Česka, a v křehkém období po ruské agresi tak zajistil její stabilitu. Tímto rozhodnutím se však ministr dostal do ostrého střetu s druhým nejbohatším Čechem, miliardářem podnikajícím v energetice Danielem Křetínským, který měl o NET4GAS i plynové zásobníky také zájem. Stát ale podal lepší nabídku.

Křetínský nejdřív zkoušel prosadit u Síkely svůj zájem neformálně. Oslovit ho měl předloni na narozeninové party šéfa Fakultní nemocnice Motol Miloslava Ludvíka a zavedl řeč na NET4GAS. „Padlo tam, že si myslí, že je špatně, aby to koupil stát, a že je správné, aby to koupil on. Já tu diskusi odmítl slovy, že to vidím opačně,“ vzpomíná Síkela. Po ministrově „ne“ ho Křetínský již znovu nekontaktoval, v jím vlastněných médiích, především v nejčtenějším bulvárním deníku Blesk, ale začaly pravidelně vycházet texty tepající Síkelovu nekompetenci.

„Okradou v tichosti stát o 33 miliard?“, „Drastické zdražení plynu?!“, to jsou jen některé z mnoha tehdejších titulků Blesku. Síkela reagoval podobně důrazně, v rozhovoru pro britské The Financial Times si postěžoval, jak Křetínský zneužívá svá média k útokům na byznysové konkurenty. „Zajímalo by mě, jestli by se stejným způsobem choval i v jiných zemích, kde podniká a vlastní média,“ prohlásil Síkela. Negativní reklama ve vlivných západních novinách v době, kdy se Křetínský na britském a francouzském trhu ucházel a nadále uchází o nákup velkých firem včetně médií, miliardáře nijak zásadně nezasáhla. „Ministr Síkela jako pan Průser“ – vyšel teď na začátku srpna další kritický článek o Síkelovi v Blesku.

„Spekulace o tom, kdo s kým se potkal či nepotkal a co si řekli či neřekli, zásadně nekomentujeme,“ říká k obsahu žofínského rozhovoru mezi oběma muži byznysmenův mluvčí Daniel Častvaj. Na otázku, jak si vysvětlit, že žádnému jinému politikovi nevěnuje Křetínského Blesk od sporu o NET4GAS takovou negativní pozornost jako Síkelovi, a jestli to není z rozhodnutí majitele, Častvaj odkázal na loňskou tiskovou zprávu Energetického a průmyslového holdingu, kde firma „striktně a jednoznačně odmítla jakékoliv zasahování do editoriální politiky našich médií“ a vytkla státu, že nákup plynovodní sítě byl za nepřiměřenou cenu.

„Střední jednotky miliard – tolik stát za NET4GAS zaplatil – mi přijdou jako přiměřená cena,“ říká Martin Jiroušek z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, který se energetickou problematikou expertně zabývá. Jiroušek státní nákup NET4GAS hodnotí jako rozhodnutí, které v nejisté době může zvyšovat energetickou bezpečnost země.

„Domluvu na cenových stropech v EU a prosazené kroky zvyšující energetickou nezávislost Česka na Rusku je potřeba vnímat pozitivně,“ říká Jiroušek k Síkelově dosavadní politické kariéře. Co naopak ministrovi vytýká, je „nedostatek odvahy“ prosazovat pro Česko soubor modernizačních opatření v energetice a ochraně klimatu, který by snížil dopad klimatických změn, protože to narazilo na odpor průmyslových firem a obavu z odmítavé reakce voličů. Síkela oponuje, že vláda „zjednodušila rozvoj obnovitelných zdrojů“ a udělala i některé další kroky.

Vidět jinýma očima

„V době českého předsednictví, když jsme řešili energetickou krizi, za mnou začali chodit někteří západní kolegové a nadhazovat mi, jestli neuvažuji o pozici komisaře. Někdy v té době jsem o tom začal přemýšlet,“ říká Síkela, kdy se mu myšlenka na to být komisařem začala honit hlavou. Premiér Petr Fiala se pro Síkelu aktuálně snaží dojednat u předsedkyně komise von der Leyen jedno z klíčových ekonomických portfolií, jako je hospodářská soutěž, energetika, společný evropský trh, regionální rozvoj, zahraniční obchod nebo doprava, jež mají dopad na každodenní život Evropanů. Rozhoduje se v nich o infrastrukturních projektech, nastavují se tu podmínky pro podnikání, dojednávají obchodní dohody nebo se odsud hlídá, aby velké státy příliš nedotovaly své firmy na úkor menších zemí, které nemůžou do svých ekonomik „nalít“ tolik peněz.

Součástí Fialova plánu je, aby Síkela získal rezort, pod nímž je takzvané generální ředitelství, tedy početný aparát úředníků, který ho obsluhuje a připravuje zákony. Dosud Češi takového komisaře neměli, ne pod každým portfoliem totiž ředitelství je. Veteráni bruselské administrativy vysvětlují, že kdyby se teď Síkela dostal do čela některého z uvedených rezortů, Česko by mělo poziční výhodu: do každého generálního sekretariátu chce totiž dostat své úředníky řada dalších států, aby přes ně měly podíl na vznikající legislativě. Češi by výměnou za místa „u nás“ mohli získat podobné pozice v jiných generálních sekretariátech – což by samozřejmě zvýšilo český vliv na rozhodování v Unii.

Jako komisař chce Síkela dál podporovat Ukrajinu, stejně jako prosazovat další opatření na posílení energetické soběstačnosti kontinentu, a nepočítá s tím, že by došlo ke zmírnění současných cílů snižování emisí, kterému se ve zkratce říká green deal. V Česku se chce, jak tvrdí, hodně účastnit veřejných debat o fungování a důležitosti Unie a navázat na odkaz českého předsednictví.

„Po odchodu Václava Havla jsme o Evropu ztratili zájem, moc hezky jsme o ní nemluvili, nikdy jsme neříkali, že naše evropanství je pro nás priorita. Tenhle přístup se podle mého názoru hodně změnil během našeho předsednictví. Jako bychom Unii najednou uviděli trochu jinýma očima, že to je vlastně naše věc. A jsem si jist, že i my jsme Evropu strašně překvapili, jak jsme tlačili důležité věci dopředu, snažili se pro ně získat další, jaký postoj jsme zaujali vůči napadené Ukrajině,“ říká Síkela s tím, že na obě linky by chtěl jako komisař navázat: v domácí debatě vysvětlovat důležitost evropského společenství solidárních a velmi úzce spolupracujících zemí pro český národní zájem a na bruselské scéně se snažit o posílení obrazu Čechů coby věcných a otevřených partnerů.

Někteří bývalí Síkelovi kolegové tvrdí, že přesunem do Bruselu by se politik vrátil do prostředí, které nejenže zná z bankovní éry, hlavně mu je ale bližší. „Česká politická debata je stále velmi hrubá, brutální. Často se tu debatuje v emocích. Jak ho znám, je to něco, při čem trpí. Prostředí v EU je mu bližší, evropská debata je přece jen kultivovanější, zaměřuje se víc na hledání řešení, jehož cílem je prospěšnost pro co nejvíce lidí. Jozef má tohle rád, baví ho rozplétání složitých problémů, kdy si všechny strany musí naslouchat a argumentovat, jinak nikdo ničeho nedosáhne,“ říká Gernot Mittendorfer, bývalý šéf České spořitelny a Síkelův kolega z představenstva Erste Group, který v Česku částečně žije a sleduje zdejší debatu.

V případě, že Síkela dostane skutečně v komisi zelenou, bude muset opustit svůj pražský dům s kopcovitou zahradou plnou různých dřevin, minimálně první rok by se sem ale vracel na víkendy za svojí rodinou, jež by tu v přechodovém období zůstala. „Po čase bychom vyhodnotili, co dál, jestli se nepřestěhovat. Dceřina škola by to mohla umožnit, minimálně trávit v Bruselu víc dní v týdnu,“ říká k nejbližší budoucnosti politikovy rodiny Pavlína Síkelová. „Být spolu je důležité.“.