Dospívání není lehký žánr

Celosvětový komiksový trh roste a s tím přibývá i grafických děl o dospívání a pro dospívající – což ovšem nemusejí být vždy shodné věci. Nedávno vyšel v češtině kultovní komiks americké autorky Phoebe Gloeckner Deník puberťačky, který předznamenal současnou vlnu komiksů se silnými a často queer hrdinkami. Dvaadvacet let starý titul udivuje svou aktuálností i podáním, přesto by jej asi ne všichni rodiče svým dětem pořídili.

Ne jako oběť

S hrdinkou a zároveň vypravěčkou Deníku puberťačky Minnie Goetze se čtenáři poprvé setkávají v jejích patnácti letech. Žije s matkou a o dva roky mladší sestrou ve viktoriánském činžáku a jejich domácnost je bohémská, jak jen v sedmdesátých letech minulého století v San Francisku může být.

Kniha překvapivě nezačíná panely s bublinami, ale souvislým textem, konkrétně deníkovými zápisky Minnie. Ta bez okolků odkrývá svůj sexuální život – tedy poměr s přítelem své matky. A je zřejmé, že sex je pro ni velké téma (ostatně pro koho z dospívajících ne). Nerovný vztah začne jednoho večera, kdy se všichni společně opijí. Zatímco matka spí, přítel Monroe plynule přejde z rádoby otcovského poplácávání Minniiných ramen níž…

K zápiskům se nejprve přidávají ilustrace a až poté klasický komiks a hybridní charakter si kniha uchová až do konce. Autorka tak mnohovrstevnatěji vystihuje svou hrdinku i její vývoj: ukazuje ji nejen jako nevyrovnanou dospívající dívku toužící po pozornosti matky a trpící absencí otce, ale také jako tvůrčí bytost, která si potřebuje najít místo ve světě a pochopit svou sexualitu.

Gloeckner navíc platí za jednu z nejtalentovanějších kreslířek současnosti a v Deníku puberťačky využívá hned několika kreslířských stylů a nejrůznější postupy. Pečlivé klasické ilustrace střídá se skicami simulujícími nahodilé malůvky nebo s nezávislými komiksovými příběhy připomínajícími styl undergroundové legendy Roberta Crumba.  Autorka pracuje dynamicky se střihem a volí nezvyklé úhly pohledu, jež situaci nabíjejí dalšími emocemi a významy. Pohled zezadu na chlupatého Monroea, jak se po souloži spěšně souká do trenek a mezi nohama se mu houpe zvadlý penis, zatímco Minnie mu vysvětluje, že by chtěla, aby měli opravdový vztah, s ironií vystihuje nerovnost mezi nimi i odlišná očekávání.

V komiksových kapitolách odpovídajících vyzrálému rukopisu autorky se její dospělé já nejčastěji dostává do dialogu s tím dospívajícím. Minnie, která mužům obvykle sahá sotva po hruď a působí dětsky, autorka podporuje, jakkoli její (sebe)destruktivní chování nezlehčuje. A nepřekvapí, že právě v komiksové pasáži nakonec dojde k emancipaci hrdinky.

Gloeckner sice své dílo nejraději nazývá románem a odmítá debaty o míře jeho autobiografičnosti, zároveň v předmluvě přiznává, že pro ně využila vlastní deníkové zápisky ze složitého období dospívání. Minnie je nesporně jejím alter egem, s nímž ji pojí fyzická podoba, místo i doba. Přesvědčivost, s níž popisuje slintavé hemžení mužů kolem dospívajících dívek, je neméně výborně odpozorovaná, ale pravděpodobně spíše rovněž odžitá. Byla by však škoda okleštit příběh na výpověď o sexuálním obtěžování a zneužívání, jakkoli se toto téma za více než dvacetiletí od vydání stalo silným aktualizačním momentem.

„Mám dojem, že maximou je zde upřímnost. A právě díky té ochotě vykreslit protagonistku nejednorozměrně, ne jako trpnou oběť, je Deník puberťačky strhující, jakkoli chvílemi hodně nepříjemné čtení,“ je přesvědčen historik a teoretik komiksu Pavel Kořínek, který titul do nakladatelství Akropolis přinesl a jehož žena Lucie redigovala překlad.

Na černé listině

Komiksy s komplikovanými mladými hrdinkami, které jsou zároveň skvěle nakreslené, poslední roky sbírají významná ocenění. Mají společnou ještě jednu skupinu motivů, jež je pro mladé čtenářstvo podstatná a která se v knihách jim adresovaných prosadila rychleji než v příbězích pro starší ročníky – LGBT+ témata. Je však posunutá do obecnější roviny, kdy už není důležitá sexualita hrdinek a hrdinů, ale to, co cítí a jak žijí svou každodennost.

Řadu z nich už máme k dispozici v češtině, což platí i pro tituly aktuální hvězdy autobiografického žánru, osmadvacetileté Tillie Walden. Ta za svůj debut Piruety získala v roce 2018 Cenu Willa Eisnera, ve stejném roce byla také nominovaná za webkomiks Na paprsku a dalšího „komiksového Oscara“ obdržela v roce 2020 za Kam jsi zmizela?. Trojlístek jejích grafických románů spojují právě dospívající hrdinky a jejich boj o vlastní identitu.

Zatímco v Piruetách popsala přiznaně svůj život, kdy nepřijetí a chlad v rodině hojila tvrdým tréninkem v krasobruslení, než se našla v kreslení, ve zbývajících dvou grafických románech se jedná o jiná témata spojená s pubertou. První láska jako z Romea a Julie se ve sci-fi Na paprsku odehrává mezi dívčím párem ve světě, kde bez dalšího vysvětlování žijí jen ženské postavy v celé šíři genderového spektra. V mystickém road komiksu Kam jsi zmizela? pak prchají dvě hrdinky před pronásledovateli, ale především samy před sebou a svými traumaty.

Už z těchto souhrnů je zřejmé, že komiksy o dospívání v současném autorském podání nejsou určeny jen náctiletým a silou výpovědi zaujmou i mnohem starší publikum. „V posledním dvacetiletí prochází ohromujícím rozvojem literatura pro dospívající, young adult, a narůstá množství takto orientovaných komiksů. Některé z nich se stávají možná vůbec nejviditelnějšími a nejúspěšnějšími komiksy dneška,“ vysvětluje Kořínek a zmiňuje nejen tvorbu Tillie Walden, ale i díla Reiny Telgemeier s jejími rekordními náklady a také celosvětový rozmach japonské mangy.

Ovlivnění japonským komiksem a anime ostatně přiznává nejen Walden, ale také kanadské duo sestřenic Jillian a Mariko Tamaki, autorek melancholického komiksu Jedno obyčejný léto. Společné dílo až novelisticky nasvěcuje prázdniny, kdy se v kamarádství dvou náctiletých dívek s nástupem dospívání vše změní. Útržky z rozhovorů dospělých dostávají v představách dvanáctileté hlavní hrdinky jasné kontury a ona je poprvé konfrontována s ženstvím – svým i dospělých žen ve svém okolí.

V amerických knihovnách patří Jedno obyčejný léto k nejzakazovanějším komiksům, protože se zabývá tématy jako nechtěné těhotenství, interrupce či antikoncepce. První místo na černé listině pak pravidelně zaujímá introspektivní Gender Queer Maiy Kobabe, autobiografie autora*ky (v angličtině používá neo – zájmena e/em/eir) o dospívání a hledání vlastní cesty člověka, který je přesvědčen, že jeho duše je rozdělena na dvě poloviny, ženskou a mužskou.

Řada komiksů, které na Gloeckner nepřímo navazují tím, že berou dospívající dívky vážně, v češtině vyšla díky Lukáši Růžičkovi, jenž jako redaktor v nakladatelství Paseka vycítil jejich potenciál. Získal jimi dospívající a s nimi mnohdy i jejich rodiče, kteří by komiksy jinak nečetli. Vzápětí se podobnou cestou rozhodla jít další domácí nakladatelství jako Centrala, Crew nebo Albatros Media.

Titulů, které dospívání nevnímají jako lehký žánr a soustředí se na nové, mnohdy queer hrdinky, vyšlo daleko více. V tomto kontextu byl Deník puberťačky spíše předvojem, který i současné čtenářstvo může šokovat svou drsností, zároveň jasně uchopil opomíjená témata, především předčasnou sexualizaci dívek spojenou s jejich společenskou marginalizací. „Komiks v posledních dekádách zásadně rozšířil svůj záběr a díky tomu teď nabízí příběhy, které donedávna nikdo nevyprávěl a o které byla nouze,“ shrnuje Kořínek.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.