Osvobodit dějiny

Dlouho jsem o ní nevěděl v podstatě nic,“ říká režisér Jan Gogola mladší na úvod našeho rozhovoru o stavbě s mimořádně tíživou historií a zároveň – snad – nadějnou budoucností. V jeho rodném Uherském Hradišti sedíme pár desítek metrů od věznice, která je jedním ze symbolů nejtemnějšího období našich novodobých dějin. Původně rakousko-uherský justiční areál se během druhé světové války změnil ve shromaždiště politických vězňů před transportem do koncentráků, po válce se tu veřejně popravovalo v rámci zrychlených retribučních soudů s kolaboranty včetně těch domnělých, v popravách komunisti pokračovali v padesátých letech, kdy si tu navíc estébáci zřídili obávanou mučírnu.

Tohle všechno skončilo v roce 1960, kdy byla věznice uzavřena. Justiční část se proměnila ve střední uměleckoprůmyslovou školu, zamřížovaná hlavní budova plná cel a nechvalně známých samotek však zůstala zachována v podobě, jako by z ní zrovna odešli bachaři po poslední směně. Gogola se narodil v roce 1971 a z věznice znal jako malý přízemí, kam byla umístěna školní družina. „Moje prvotní zkušenosti s věznicí byly vlastně radostné. Na jednom z dvorů jsme hráli fotbal a díky vysokým zdem nám nevypadával balon z hřiště,“ vzpomíná Gogola.

Jeho vztah k areálu se však brzy proměnil a letos vyvrcholil filmem Vězení dějin, který se nyní v Hradišti promítal na Letní filmové škole. Snímek nabízí neobvyklý pohled nejen na jednu věznici, ale vůbec na chápání našich dějin. A mohl by se brzy promítnout do podoby monumentální stavby, již čeká nové využití.

Slepá skvrna