Vzdát se národního hobby

Nikdy jsem si neuvědomila sílu českého systémového alkoholismu víc než při cestování z Kanady nebo USA zpět do ČR. Mám ráda víno, a když je horko, tak i pivo. Když si ale chcete například v Kanadě koupit červené víno třeba k domácímu grilovanému flank steaku s fazolkami, nekoupíte ho po cestě domů v běžném obchodě s potravinami spolu s flank steakem a fazolkami. Nekoupíte ho ani na pumpě, ani ve večerce, nebo dokonce v obchodě s ovocem a zeleninou. Stejně tak ho nedostanete v supermarketu. Dojít pro něj budete muset do specializovaného liquor storu. Nebude to blízko a nebude to nic povznášejícího.

Obchod bude patrně s malými zamřížovanými okny u stropu (není do něj vidět). Pocítíte, že zřejmě děláte něco, co není žádoucí ukazovat. Když se srovnáte s markantně vyššími cenami než v Evropě a vyberete si, můžete jít k pokladně, kde si vyžádají – bez ohledu na věk – váš identifikační doklad. Stejně tak ve stáncích s občerstvením třeba na pláži nedostanete pivo ani žádný jiný alkohol. Můžete si dát limonádu, zmrzlinu, mac and cheese a něco smaženého. Alkohol k odpočinku na veřejnosti patří pouze na pár vybraných místech daných vyhláškou.

Pokud nemáte s alkoholem problém, tak to přejdete. Během času zjistíte, že nedostupnost snižuje váš celkový příjem. Je to minus jedno pivo na procházce a pak zase minus pivo na pláži, na výlet do liquor storu se vám taky už nechce. V restauraci si pochopitelně alkohol objednat můžete, ale chodí se do nich – kromě barů – hlavně jíst. To znamená, že poté, co se najíte a vypijete třeba nealko dolévané zdarma – účel vaší návštěvy byl splněn. Opíjet se na veřejnosti (někde) můžete, ale je to rozhodně mimo úzus. Ve Spojených státech je to podobné, pravidla prodeje se ale liší stát od státu. Zatímco v Kalifornii si víno v supermarketu koupíte, v New Yorku ne.

Vytlačení alkoholu ze zorného pole přijmete celkem snadno. Moment, kdy vám něco přijde divné, nastane, když se vrátíte domů do ČR, kde je tato tvrdá droga všude nadosah. Člověk nestačí žasnout. Stačí ujít pár metrů a máte cenově dostupnou láhev v ruce. Můj vrchol po návratu přišel ve chvíli, když jsem na venkově uslyšela z místního rozhlasu pozvání na hasičský den pro děti s upozorněním, že pivo a další alkoholické nápoje budou zajištěny restaurací již od desíti hodin dopoledne. Problémové pití alkoholu podporované systémem je tak hluboce zažité, že jej už nevnímáme. Kdybych se krátce předtím nevrátila z cest, pozvání místního rozhlasu pro děti na pivo by mi nepřišlo ničím zvláštní. Kanada i USA mají daleko k ideálu a čelí problémům s jinými drogami (fentanylová epidemie), ale alkoholu narýsovali určitou hranici, něco jako čáru v metru, za niž je dobré nechodit. Co kdybychom spadli dolů.

Navzdory tomu, že nám stát nadále ochotně přidržuje láhev u úst, přibývá osobních rozhodnutí se tomu nepoddat. Tady je pár lepších zpráv: akce Suchej únor se letos zúčastnilo rekordních 1 200 000 lidí, což je 17 procent dospělé populace. Pivovary zaznamenávají propad prodejů u mladší generace. Opíjet se a tloustnout už není cool. K většímu odklonu od pití však nepřispívá ani nedůvěra společnosti, kdy lidé, kteří se odhodlají k léčbě a abstinenci, jsou často rovnou stigmatizováni jako ti, kdo selhali, ačkoli v léčebně naopak jejich boj o lepší život začíná nebo restartuje. A mnohdy jde o inspirující a obdivuhodné příběhy.

Takhle to chceme

Stigmatizaci si kupodivu vůbec nepřipouští tvůrčí dvojice Sober Heroes (Střízliví hrdinové) – Michal Pokorný a Petr Grametbauer. Dva přátelé, léčení alkoholici, si dodávají odvahu natáčením podcastu o střízlivosti, úryvky dávají na Instagram a TikTok. Jejich počin je v Česku rarita, nejen proto, že otevřené sdílení je stále spíš výjimečné, ale hlavně proto, že se u toho skvěle baví, jejich humor je nakažlivý, takže z poslechu získáte dojem, že zřejmě není nic vtipnějšího než přestat pít. Po depresi filmových odvykaček v léčebnách ani stopa.

Jen co dosednu v holešovické kavárně ke stolu, kde pijí kávu a jedí zákusky, říká Michal Pokorný: „Úplně na rovinu, Sober Heroes jsou naše terapie. Říkali jsme si, že stejně o abstinenci pořád mluvíme, tak co kdybychom udělali podcast. Každý týden chodíme na doléčovací terapii a tohle je naše poloindividuální sdílená, opakujeme si témata, mluvíme o tom, připomínáme si, že máme problém, že nezmizel.“

Pravý důvod, proč tvoří podcast, však stydlivě doplní až po chvíli: „Měli jsme i myšlenku, že by to mohlo pomáhat jiným, ale z Bohnic mám naučeno, že si nemám hrát na zachránce a spasitele, protože mesiášský komplex vás může vrátit zpátky do problému. Nejsme doktoři ani terapeuti, a proto pouze říkáme, jak jsme to měli my, nedáváme návody.“ Na otázku, jak těžké nebo lehké pro ně bylo postavit se veřejnému odsuzování za alkoholismus, byť léčený, odpovídá Petr: „Nestalo se nám, že bychom potkali někoho, kdo by námi pohrdal. Určitě se někdo takový najde, ale to jsou lidi, se kterými si povídat nepotřebujeme.“ A Michal doplňuje: „Je ale pravda, že se to děje, i ve skupině mě varovali, ať podcast nedělám, že se to obrátí proti mně.“ Výhody otevřenosti ohledně alkoholu vidí Petr i jinde: „Je mi líto abstinentů, které někdo neustále přemlouvá, ať si dají skleničku. Nám si to nikdo nedovolí říct, protože se ví, že máme problém.“

Jejich přátelství načas utichlo, když se Michal vrátil z léčby a Petr dál pil, aby pak po čase nastoupil léčbu v soukromém sanatoriu. „Předtím nás spojoval alkohol, pak byla pauza, až nás spojilo zase nepití,“ smějí se oba. Chemie mezi přáteli funguje a v podcastu je znát. Vyvolává to až trochu nebezpečný dojem, že cesta střízlivosti bude snadná. „Ono to vypadá, že s alkoholem jsou vtipy lepší, ale není to pravda. I bez něj nám to pořád jede. A zábavu potřebujeme, protože vůle a motivace vždycky jednou dojdou. Jen na vůli se nepití utáhnout nedá. Zabavit se lahví je jednodušší a rychlejší než zabavit se sám, ale zas je to bez tragických následků. Takže takhle to chceme.“ A Michal uzavírá: „Hodně lidí je abstinencí zklamaných, protože člověk se vlastně vrátí sám k sobě a otázka je, co tam najde. My jsme byli odmala vždycky srandisti. Chceme být reklama na abstinenci!“

Jak potvrzují i odborníci, od státu žádnou výraznější pomoc ve snižování spotřeby alkoholu v budoucnu čekat nemůžeme. Na možnou změnu se dívají skepticky. Zatím tedy spoléháme na odvážné lidi, kteří vyprávějí ostatním své příběhy. Ty táhnou příkladem. Jakkoli to ale teď vypadá nepravděpodobně, mohou i jednotlivci strhnout lavinu. Když budeme chtít.

Hana Michopulu je gastronomická novinářka, autorka kuchařek a podcastu Potraviny.