Ve všem, do čeho se pouští, ji zajímá otisk člověka a jeho povaha, a platí to překvapivě i o fotografiích, na nichž žádní lidé nejsou. Ačkoli těžiště tvorby fotografky Julie Hrnčířové tvoří portrétní a dokumentárně-žurnalistická fotografie, jeden mimořádný soubor „bez lidí“ už roky neopouští a neustále rozšiřuje. Nazývá jej Everyday sculptures a výbor z něj pod názvem To se může jednou hodit... vystavuje až do 26. února pražský Ateliér Josefa Sudka.
Intimní ateliér uprostřed zelení zarostlého vnitrobloku poskytuje příhodné kulisy pro cyklus, který se – podobně jako podstatná část Sudkovy tvorby – skládá z meditativních zátiší. Hrnčířová nachází v ulicích nečekané konstelace předmětů, případně kutilských zlepšováků. Jedná se o provizorní řešení, záplaty na městských trhlinách, které kdosi zalátal bez ohledu na to, jak budou vypadat. Na snímcích Hrnčířové ovšem vyvstává nejen jejich krása, o niž nikdo neusiloval, ale i marnost a grotesknost toho, k čemu mají posloužit.
Mnoha dřevěnými odřezky chaoticky zpevněná rozpadající se branka v zanedbané zástavbě. Igelitem zakryté a izolepou oblepené vysklené okno auta. Větvičky upravené v PET lahvi jako ve váze. Kmeny stromů pevně přivázané k plotu a ke kůlně, kde vůbec není jasné, jestli strom podpírá kůlnu nebo je to naopak a jestli vůbec to vzájemné pouto má nějakou funkci. Zátiší byla pro Hrnčířovou, která nyní už čtvrtým rokem žije v Oslu, oblíbená disciplína už při studiích na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově. Ta aranžovaná byla pouze vystřídána těmi nalezenými v městských kulisách. Esteticky mohou jednotlivé snímky připomenout tvorbu Wolfganga Tillmanse a Hrnčířová jeho vliv nezapře, avšak tam, kde Tillmans přetavuje všední výjevy v dekontextualizovaný výtvarný zážitek, Hrnčířovou zajímá mnohem více komický půvab situace i její obsahové paradoxy.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
