Jak Češi zachránili Bratislavu

Před 105 lety chybělo málo a Bratislava se nestala slovenským městem. A za to, že se tak nakonec stalo, vděčí Slováci bratrům Čechům, jejich odhodlanosti a pomoci. Toto je příběh, jak k tomu došlo.

Císař jede

Na konci války v roce 1918 byla Bratislava, známá tehdy ještě jako Pozsony, Pressburg nebo také Prešporok, ve velmi nejisté situaci. Město, kde žilo o něco méně než sto tisíc obyvatel, leželo mezi třemi samostatně se utvářejícími státy a nebylo jasné, kterému připadne. Zájem všech tří byl dán polohou a historií. Češi ji vnímali jako strategické město na obchodní trase na Balkán. Maďaři argumentovali historickým právem a přáním většiny obyvatel. Rakušani vnímali Pressburg jako přirozené zázemí Vídně.

Jisté bylo tehdy jen to, že po tvrdé mnohasetleté maďarizaci Bratislava vůbec nevypadala jako slovenské město. Převládali v ní Maďaři a Němci. Slováci obývali ve větším počtu pouze několik lokalit, především sever města pod Malými Karpaty. Úřední řečí byla maďarština, němčina platila za trpěný jazyk. Slovensky se v úředním styku mluvit nesmělo a Slováci se údajně kvůli hrozící šikaně báli mluvit svojí řečí i v obchodech. Ke slovenské národnosti se hlásilo jen pět procent obyvatel, tedy zhruba čtyři tisíce lidí.

Největší národnostní skupinu tvořili Maďaři, a protože místní Němci byli maďarizovaní, chtěla většina obyvatel nechat město tam, kde bylo posledních tisíc let, tedy v Uhrách. Zjevně to nebylo nic divného. Jak uvádí historik Jozef Hanák ve své knize Obsadenie Bratislavy, tehdy ještě málokdo věřil, že nastává konec Uherska a už vůbec ne, že se Slováci osamostatní. „Člověka, který by to vyhlásil, by považovali za blázna,“ píše Hanák s tím, že když 18. června 1918 žádal poslanec za Hlinkovu stranu Ferdiš Juriga v uherském parlamentu přijetí národnostního zákona a zřízení slovenské katedry na bratislavské univerzitě, hrozili mu maďarští kolegové zfackováním a rozproudila se debata, že by se podobné požadavky měly tvrdě trestat.

V Bratislavě ani jinde v Uhrách se v první světové nebojovalo, důsledky války ale dopadaly na město tvrdě. Mnoho bratislavských mužů pobývalo na frontě. Mnozí pak zběhli a odcházeli do zajetí nebo se tajně vraceli domů a snažili se přežít poslední měsíce války v úkrytu v Malých Karpatech, kde se živili lovem a krádežemi na polích.

Celý podzim 1918 pak jezdily přes Pozsony vojenské transporty z italské nebo francouzské fronty, jimiž se vraceli vojáci domů do Uherska. Ve městě se navíc rozšířila epidemie španělské chřipky, ve školách se nevyučovalo, kina a divadla byla zavřená. Během 20. října došlo k vyhlášení vojenské pohotovosti, ovšem ne kvůli nebezpečí. Přes město projížděl konvoj několika desítek nákladních a osobních aut, ve kterém císař Karel s rodinou a s nejcennějším majetkem prchal oklikou přes Uhersko do Švýcarska.

Neumím si to představit

V Praze došlo na konci října k vyhlášení republiky, ale Pozsony stále ještě doufalo, že do ní patřit nebude. Koncem října odhlasovala německo-maďarská městská rada, že se město bude jmenovat Wilsonov, zjevně ve snaze zalíbit se americkému prezidentovi, který měl v poválečném účtování silné slovo. Poslední den v říjnu vyhlásila maďarská vláda přeměnu uherského království na Maďarskou republiku a v ulicích Prešporku se objevily letáky s výzvou, aby město nepropáslo šanci přidat se k nezávislému Maďarsku s jeho neporušitelnými hranicemi.