Pan Vidlák zaklíná slova a svolává lid proti novinářům

Ivana Svobodová

Ve dveřích svého domu v Miroslavi vypadá Daniel Sterzik (43) o něco přívětivěji, než když jsme se viděli poprvé. To bylo v květnu, na mítinku šéfa nově vznikající strany PRO Jindřicha Rajchla ve Šlapanicích, kam byl pozván jako předřečník a z přítomnosti novinářky Respektu si udělal hlavní téma své bouřlivé řeči k publiku. Pojednávala o prolhaných, lokajských a bezcitných médiích. „Nevykročili jsme správnou nohou,“ vrací se teď pan Sterzik smířlivě k momentům, kdy mě označil za hyenu a vyzval narvanou sokolovnu, ať mi sdělí, co si o mně myslí. (Bylo to „fůůůj“.) „Proč sem ti lidé přišli za mnou, a ne za vámi? Protože ztrácíte, ztrácíte, ztrácíte,“ říkal tam také, „a my rosteme, rosteme, rosteme.“

Tehdy ho pod přezdívkou Vidlák znali vesměs jen čtenáři jeho blogu Vidlákovy kydy nebo účastníci setkání PRO či demonstrací konspirační scény, na nichž vystupuje. Minulý týden už Daniel Sterzik pečlivě prohlížel zpravodajské výstupy českých novin a televizí a počítal, kolikrát se v nich objevilo jeho jméno. Média na něm v posledních dnech zaujal fakt, že jeho přítomnost na demonstraci svolané vedením odborů do Prahy na den vyhlášené stávky škol rozzlobila učitele.

Profesní spolek Učitelská platforma se ohradil proti zneužití akce, protože odboráři pozvali na tribunu řečnit dezinformátora Sterzika, s nímž pedagogové nechtějí mít nic společného a nyní žádají rezignaci šéfa Českomoravské konfederace odborových svazů Josefa Středuly. Ten je v tom sice nevinně, protože blogera na pódium na Malostranském náměstí pozvala konkurenční Asociace samostatných odborů ČR, ale pro Daniela Sterzika to vyjde nastejno: už se o něm ví a on teď čtenáře svého blogu pravidelně informuje, kde všude už padlo jeho jméno. V mnoha z těch, kteří jeho Vidlákovy kydy nečtou, se kvůli čerstvému věhlasu probudila otázka, kdo pan Sterzik alias Vidlák je a jaký svět si kolem sebe buduje. 

Do menšího

Novinářská návštěva v Miroslavi je na třetí listopadovou neděli domluvena delší dobu a Daniel Sterzik je na ni připraven. V kuchyni čekají dva starší muži, Sterzikovi známí, které k rozhovoru pozval. „To jsou zástupci lidu,“ představuje je. Muži vypadají mile, usmívají se, jeden si sedá ke stolu, druhý zůstává stát a o stůl se jen opírá – bolí ho záda a sedět nemůže. Na lednici si pan Sterzik připraví mobilní telefon v režimu video a natočí ho tak, aby zabíral stůl. Nalévá do skleniček portské, odmítám. Trvá na tom, že se musím nechat vínem pohostit, odmítám znovu. Odmítám i potřetí. Chvilku přemýšlí, pokukuje po mobilu na lednici. „A můžu před vás aspoň položit prázdnou skleničku?“ ptá se pak.

Nepřišla jsem do videa předstírat popíjení portského, přišla jsem se něco dozvědět o práci člověka, o němž návštěvníci demonstrací a čtenáři jeho blogu mluví jako o mém kolegovi, o „našem novináři alternativy“. A taky tady někde v Miroslavi žijí lidé, o nichž mluví se svým publikem a kteří trpí pod současnou vládou tak, že přišli o střechu nad hlavou, celou loňskou zimu netopili a musí chodit do potravinové banky. „Přijeďte, ukážu vám je,“ říkal ve Šlapanicích.

Tihle dva muži v kuchyni to ale nejsou, ti sem jen přišli posílit kontrolu k nahrávce mobilem. Předpokládá pan Sterzik, že mu chci nějak ublížit? „Nemůžu to vyloučit,“ říká, „takové  zkušenosti s vámi jsou v naší komunitě hojně sdílené.“ Se mnou osobně asi těžko, tak kdo se pod tím „s vámi“ skrývá? „No, vy, mainstreamoví novináři. Liberálové. Největší mor,“ vysvětluje pan Sterzik. A dodává, že vlastně i já osobně. „Stačí se podívat na diskusi pod článkem, který jsem o vás napsal a který dodnes visí na všech platformách,“ vzpomíná na blog, kde mě nazval jedubabou. „Lidé píší, že je Svobodová hrozná. Jste další liberál v zemi. Nemluvíte hlasem obyčejných lidí.“ 

Dělení světa na zhýčkané nebo zaprodané elity a zdravý prostý lid se selským rozumem, kterému není nasloucháno, je oblíbená komunikační strategie populistů a revoltujících hnutí po celém světě a používá ji i Jindřich Rajchl ve své straně PRO, která pana Sterzika dosud nejčastěji zvala promlouvat na své akce. Teď se PRO rozpadá, opustila ho po neladu kolem kandidátních listin celá jihomoravská buňka vedená zdravotní sestrou Petrou Rédovou, která se do veřejného života zapojila v době covidu – tehdy pod domácím mikroskopem našla v očkované krvi čip a dala o tom vědět veřejnosti. Petry Rédové si miroslavský bloger velmi váží, jak sdělil na sociálních sítích, ale je ochoten dál jezdit všude, kam ho pozvou – na její akce i na akce Jindřicha Rajchla. 

K základům protestně konspirační práce patří neustálé boření důvěry veřejnosti v seriózní média. Celosvětově známým a úspěšným praktikem byl v tomto směru Donald Trump, v našem středoevropském prostoru pak třeba Miloš Zeman nebo nedávno zvolený slovenský premiér Robert Fico. Média a novináři se táhnou jako nejstabilnější téma i internetovou tvorbou pana Sterzika. Vykresluje je jako prvek společnosti s jednoznačně zlými úmysly, který už, jak si všímá, naštěstí schází na úbytě. „Vaše lež vydržela zhruba do roku 2020, zlomilo se to dobou covidovou. Lidé zjistili, že jste tady kvůli mocenským skupinám, které ovládají zemi, a abyste protlačovali hlas Evropské unie a potlačovali kritické hlasy. A od té doby ztrácíte,“ říká. „Však jste se taky teď s Respektem museli přestěhovat do menších prostor.“

Takhle si vysvětluje osamostatnění našeho časopisu, který odešel z velkého vydavatelství Economia, oslovil nové investory, pronajal si prostory v paláci Lucerna a sami redaktoři se stali akcionáři časopisu – jako akci z nouze? „Já vím, jako osamostatnění se to bude pojmenovávat,“ říká Sterzik ironickým tónem, „ale my jsme si to zjistili. Odešli jste do menšího. A já rostu.“ Poznat, jestli tyto vývody dělá kvůli fotoaparátu mobilu na lednici k dalšímu využití, nebo je myslí vážně, nelze. 

Každopádně roste dokonce tak, jak říká, že už nemusí chodit do práce. V Miroslavi pracoval tento otec pěti dětí, technik na obilných silech, v zemědělském podniku Navos z koncernu Agrofert, ale teď už si jen tak pro zábavu hospodaří na svém záhumenku a vydělává psaním blogu. „Už mě to uživí,“ říká. Na konci každého textu je výzva čtenářům, aby mu posílali příspěvek, a číslo účtu. Technicky mu pomáhá jeho bratr, který umí programovat, a – jak říká – má už i svou účetní a lidi na obsluhu sociálních sítí. 

Ojrohodnotná žurnalistika

Blog Vidlákovy kydy si založil v roce 2017 a zpočátku psal hlavně o zemědělství. „Zjistil jsem, že základem čtenosti je, aby lidi našli každý den nový článek. A psát o zemědělství 365 dní v roce nejde. Začal jsem glosovat politiku a celkovou situaci,“ popisuje Sterzik svůj postupný růst. Přišel i na různé čtivé fígle: „Přezdívky novinářům, přezdívky politikům, slovní hříčky, to funguje. To děláme všichni,“ říká. Petr Fiala se tak v jeho textech stal  Blyštivým Péťou, hypermarkety překřtil na hytlermarkety, média na mééédia.

„Dávám do veřejného prostoru slova. A samozřejmě bych chtěl, aby rezonovala a chytla se. No, a když nerezonují, hledám jiná slova,“ popisuje svou metodu. Z médií má, jak říká, nejraději Rádio Universum, Parlamentní listy a První zprávy, všechno stránky obracející se na stejné publikum, jako má on. Klasická média si nepředplácí ani je nekupuje. „Čtu i Respekt,“ říká. No, to by asi měl, když píše zasvěcené soudy o tom, že je to „ojrohodnotná žurnalistika“. „Dívám se na ČT a u vás v Respektu čtu, co není zaklíčované.“ Ale v Respektu je za paywallem všechno, tak jak to dělá? Zarazí se jen na vteřinu: „Vždycky mi to někdo zkopíruje a pošle,“ říká. Co četl naposledy, si nevzpomíná.

Hlavním zdrojem inspirace v tom, co se ve světě děje a co by bylo dobré komentovat, jsou mu ale, jak říká, jeho čtenáři. „Sleduju diskusi a vidím, co čtenáři řeší a na co dávají odkazy, a podle toho si vybírám témata na další dny,“ popisuje svoji dramaturgii.

V médiích se k jeho jménu v posledních dnech nejčastěji pojilo slovo „dezinformátor“ a vymyslet výstižnější pojmenování jeho životní činnosti dá trochu práci. Jeho metodou tvorby nových slov by mu asi nejvíce sedl zaklínač nebo nadávač. „Je třeba vydržet a snažit se, je třeba se bouřit a křičet, protože kdo nekřičí, ten nic nedostane. A je třeba nevěřit České televizi,“ píše v blogu. Jeho rejstřík psaní je podobný jeho mluvenému projevu: od polohy rozšafného lidového baviče až po kadenci rebela, co třímá v ruce pochodeň a vede dav k vítěznému tažení proti různým věcem, hlavně proti současné vládě, Evropské unii, Německu, green dealu, návštěvám politiků na válkou stižené Ukrajině, cenám zboží a novinářům. 

Návštěva v kuchyni pomalu končí, oba svědci z lidu jsou s jejím průběhem spokojeni. „Myslím, že to proběhlo pěkně,“ komentuje to jeden z nich. A dobře naladěn je i pan Sterzik: „Co se sejít u vás na domácí půdě? Máte oblíbenou restauraci, až budu v Praze?“ ptá se. Je to trochu zvláštní, došly mu snad náměty a potřebuje mě pak v textu zase použít jako potravu pro své fandy? „Zkusme to prolomit bez kamer,“ navrhuje. „Možná bychom trochu té důvěry k sobě třeba našli.“ A co ti jeho sousedé a známí bez střechy nad hlavou, mohl by mi je tedy ukázat nebo mi poradit, jak se k nim dostanu? „Jsou tu, jsou tady kolem, ale takové nepříjemné osobě, jako jste vy, bych je nikdy nepředhodil.“ 

Česko začíná pracovat na své odolnosti proti dezinformacím

Ministr vnitra Vít Rakušan o tom, jak stát přistupuje k jednomu z velkých bezpečnostních rizik

Jaroslav Spurný

Jsme uprostřed informační války, dezinformace, s nimiž se setkáváme v Česku, jsou velmi podobné těm, které se šířily například v Jižní Osetii nebo na Donbasu předtím, než na ta území zaútočila a obsadila je ruská vojska – například v Osetii šlo o údajnou agresi proti ruským obyvatelům a vstup Gruzie do NATO. NATO jako agresor proti Rusku nebo proti zemi, v níž se snažilo Rusko získat vliv, sehrálo roli i na Ukrajině a sehrává jej i v Česku. Dezinformace mají sílu podkopat důvěru v demokratické hodnoty a pomáhají nastolit autoritářské vládce, shrnuje čerstvá analýza vlády dlouholeté poznatky tajných služeb. Vláda představila v listopadu historicky první českou koncepci, jak k dezinformacím, jejich tvůrcům, šiřitelům, ale i obětem přistupovat. Snaží se najít hranici, koho lze poslat před soud, o koho by se měly zajímat tajné služby kvůli podezření, že pracuje v zájmu a žoldu cizí mocnosti, a způsob, jak pomoci obětem lží. „Musíme jednat systémově, nastavit fungování institucí tak, aby byly schopny chránit stát, tedy opravdu každého v téhle společnosti před úmyslnou lží. Opakování a šíření lži třeba o tom, jak vláda nemyslí na své občany a místo toho cpe peníze Ukrajincům, dokáže ve svém důsledku podkopat důvěru v demokratický systém a dosadit k moci autoritáře,“ říká ministr vnitra Vít Rakušan. 

V konceptu Jak čelit dezinformacím říkáte, že dezinformace představují hrozbu pro bezpečnost České republiky, protože se nacházíme uprostřed informační války a právě dezinformace jsou jednou z jejích zbraní. Co si pod tou hrozbou vláda či ministerstvo vnitra představují?

Zkusím uvést jednoduchý příklad. Naše země se ocitla v cyklu, kdy se mnoho občanů bojí budoucnosti. 86 procent lidí v průzkumech říká, že se cítí v České republice bezpečně. Ale celých 58 procent občanů se obává zhoršení bezpečnostní situace. Vidíme obrovský rozpor mezi faktickým pocitem těch lidí a velkou obavou, co přijde. Dezinformace mají potenciál tyhle obavy a strachy lidí ve společnosti zvyšovat, prohlubovat nervozitu a nedůvěru v demokratické instituce – lidé nevěří, že jim stát pomáhá, a viní ho ze všeho zlého, co je potká, a uvěří nesplnitelným slibům zachránců. To může znamenat – můžeme se podívat třeba na Slovensko – poptávku po vládě tvrdé ruky, odklon od liberálně demokratických hodnot, hledání rychlých, populistických řešení. Dezinformátoři umí těch obav zneužít, někdy je dokonce na základě lží vytvářejí.

To je pravda. Ale mě jde v té otázce o přesnější příklad: jak vypadá konkrétní nebezpečná dezinformace a co proti ní a jejímu původci může stát podniknout? Předložili jste koncept, tak předpokládám, že to už víte. 

Příklad? Objevují se lživé informace, které mohou probudit nenávist vůči jednotlivcům, skupinám obyvatel. Objeví se vylhaná informace, že určitá skupina našich občanů se dopustila nějakého násilí. Taková lživá informace může vybudit jiné společenské vrstvy k agresivnímu chování. Bezpečnostní instituce musí mít přehled o dění v digitálním prostoru, policie musí umět poznat, kdy se v něm porušuje zákon. Digitální prostor není virtuální hra, není to ani místo, v němž by lidé neměli žádnou zodpovědnost za informace, které do něj přinesou. Ono to na první pohled zní banálně, ale právní povědomí občanů v tomhle ohledu není dobré, a to si myslím, že přináší riziko informační spouště – občané už ničemu nevěří, a to může měnit náš svět. Policie musí být aktivní i ve světě on-line zločinu, a to se nám, myslím, poslední půl až tři čtvrtě roku výrazně lépe daří. Policie dokáže vymezit dělicí linii, která určuje, co je v on-line prostoru trestné, a myslím, že o tom dokáže aktivně informovat.

Že je policie v tomhle ohledu poslední dva roky aktivní, dokládají i statistiky: oproti roku 2021 vzrostl loni a letos podstatně počet obviněných z „dezinformačních“ trestných činů. Ale proč až poslední dva roky? Nebezpečí, že dezinformace a slovní násilí na sítích budou ohrožovat demokracii, tu máme reálně ve velké míře od roku 2015, kdy začala uprchlická krize. Možná přišly už rok předtím, když Rusko anektovalo ukrajinský Krym. Kdy stát zjistil, že jde o vážné nebezpečí?

V tomto případě je to otázka politického akcentu. Připravenost České republiky čelit dezinformacím, dezinformačním vlnám velkého rozsahu je historicky zoufale špatná. Za celou dobu od listopadu 1989 až teď do listopadu tu nebyla žádná ucelená vládní analýza, co s tím. Zmiňujete rok 2014, 2015, já bych šel hlouběji. Pokud se vrátíme do roku 2009 a podíváme se na Putinovu „novou doktrínu“, tak při troše předvídavosti a prozřetelnosti politiků a tajných služeb už měl být dávno kladen důraz na to, že ve světě kolem nás se něco mění a že to nebude jenom slovo, ale bude to čin, který z ruské strany přijde, a že můžeme splakat nad výdělkem.

Nemyslím si, že zaspala jenom Česká republika, zaspal západní prostor. Tuzemské zaspání, a tady už souhlasím s tím datem někdy okolo roku 2014 či 2015, je prostě zásadní. Předchozí vlády i Hrad přehlížely informace od tajných služeb a dalších institucí, třeba Centra proti hybridním hrozbám na vnitru. Ano, a kvůli tomu teď trochu běžíme za tím velmi rychle jedoucím nebezpečným vlakem světa dezinformací a vlivových operací.

 Jakých dezinformací a vlivových operací? Jenom si upřesněme, o čem mluvíme. Máme spoustu dezinformací – třeba že se sem vláda chystá pozvat uprchlíky z celé Evropy –, které jsou prostě hloupé a neporušují zákon. Pak jsou tu ty, které někoho utvrzují v názoru, že demokratický svět je špatný (soudy a policie kryjí mocné, zavedená média pracují pro vládu a proti obyčejným lidem), které jsou lživé, ale také nejsou trestné. Zároveň tady máme dezinformace, které určité skupiny lidí přebírají přímo z Ruska (válku na Ukrajině rozpoutali tamní nacisté a NATO, Česká republika se podepsáním obranné smlouvy s USA stala kolonií zámořské velmoci) a které jsou zveřejňovány v zájmu cizí moci, v žoldu cizí moci. Máte představu, jak je v Česku tahle pátá kolona Ruska velká, nakolik je nebezpečná? Dokážete rozpoznat, které informace už skutečně souvisejí s přímým vlivovým, hybridním útokem Ruska, o němž v koncepci mluvíte?

Já to trochu zjednoduším, snad se na mě akademici nebudou zlobit. Dezinformace je prostě lež a lež z veřejné debaty nevymýtíme. A bude škodit vždy. Stát ale musí rozeznat dezinformátory od obětí dezinformací, které si třeba na hlavu berou alobalové čepičky, protože se bojí, že na ně přijde nějaké záření, nebo si myslí, že cenu potravin určuje vláda a schválně je zvedá, aby je zbídačila. Tihle lidé jsou postiženi dezinformací, ale nepáchají nic, co by mělo nějakou trestněprávní relevanci. S nimi se můžeme pokoušet něco dělat a jeden z instrumentů je strategická komunikace. To je komunikace, která musí lidem srozumitelně a důvěryhodně vysvětlit, jaká je situace, proč je taková a proč nemůže být jiná. Musíme poskytovat informace, které jsou srozumitelné, kontextové a snadno ověřitelné. Musíme je poskytovat ochotně s vědomím, že pomáháme.

Kdo je to „my“? A dá se uvést příklad?

V současné době máme na území Česka velké množství lidí z Ukrajiny. Určitě mezi nimi jsou i typy, které se té situace tady snaží nějakým způsobem zneužít. Na sítích a jistě i jinde najdeme stovky dezinformací, jaká je to katastrofa, tyhle narativy jsou někdy, o tom máme informace od tajných služeb, podporovány z Moskvy. Třeba že Ukrajinci žijí na úkor českých občanů. To prokazatelně není pravda, protože ty sociální systémy jsou oddělené, navíc Ukrajinci už odvádějí na daních peníze do sociálního systému, který slouží českým občanům. Ale dezinformace, že žijí na náš úkor, má určitě potenciál celospolečenskou náladu a atmosféru výrazným způsobem zhoršit. A už nemíří jenom na nějakou extrémní scénu, která se šířením narativů začne, ale míří na lidi, kteří se cítí ekonomicky nejistí, zklamaní, nervózní z těch dvou velkých krizí, covidové, válečné, které tady máme. A to už je lež, která má potenciál měnit politické uspořádání v zemi. Na tu musíme reagovat.

Strategickou komunikací... Jak pomůže?

Strategická komunikace je disciplína. Strategická komunikace není tisková zpráva, není to tisková konference vlády, není to ani odpověď na otázku novinářů. Myslím, že na to vláda nebyla úplně odborně připravena. Odborně, kvalifikačně. Byli jsme v úrovni běžné mediální komunikace, ale nebyli jsme v úrovni strategické komunikace.

Zatím říkáte, co to není, ale co je strategická komunikace?

Na ministerstvu vnitra vznikla skupina, která začala vytvářet systém, jakým způsobem informace dávat. Jedním z výsledků je poskytovat informace tradiční tištěnou formou na nádražích, ve vlacích, na nástěnkách, kdekoli. Třeba o energetické dostatečnosti, to se rozjelo už skoro před rokem. „Nemějte strach, v zimě nezmrznete. Plynu máme dost. Zásobníky jsou plné.“ To měla být reakce na lidi, kteří říkali, že bez Ruska zmrzneme. Nebyla to jenom dezinformační scéna, mluvili takhle i představitelé nejsilnější opoziční strany na půdě parlamentu: „Všichni tady zmrzneme.“ Poplašná zpráva v přímém přenosu, nepostižitelná, neboť byla vyřčena u řečnického pultíku v Poslanecké sněmovně. Když to zjednoduším, musíme dostávat fakta k lidem nejen tak, že je oznámíme na tiskovce.  Musíme ta fakta zpřítomnit před lidmi i tím, jak se chováme, co jak říkáme, ale podstatné je myslet na neustálou přítomnost pravdivých informací. Třeba ty výlepy se ukazují jako velmi efektivní.

Z oficiálních i kuloárních informací bezpečnostních institucí lze dovodit, že většina dezinformací, včetně mnoha podporujících Rusko, Čínu či různé teorie o diktátu EU, vznikají v Česku spontánně, nejsou výsledkem přímého zásahu či vlivu cizí moci. Mají Bezpečnostní rada státu, tajné služby či ministerstvo vnitra přehled, co kde vzniká? Kdo je tím tuzemským nositelem hybridní hrozby?

Představu o jisté skupině lidí, která má chuť tyhle narativy šířit, která v některých extrémních případech může mít i skutečně kontakty směrem na východ, určitě máme. Nejde o masivní jev, ale takoví dezinformátoři jsou Moskvou minimálně inspirováni, afinita k Rusku tam je. Ti by možná nějakou ruskou výzvu ke spolupráci přijali. Ale vzhledem k sankcím, vyhoštěným ruským špionům, tvrdé vízové politice vůči Rusku, je tu podstatně méně lidí, kteří by je oslovili, než třeba v roce 2019. Taky mám signály, že část dezinformační scény pochopila, že policie koná a že mohou skončit s trestem od soudu. A myslím, že tahle vláda přes všechny chyby dělá vše pro to, aby oddělila fakta od manipulací… Ne jako opozice, která třeba v případě plynu přímo dezinformovala.

Takže je taky nutné bavit se o odolnosti občanů, o jejich schopnosti zvažovat informace v kontextu, rozlišovat jejich zdroje, kriticky je zhodnotit. To je úkol pro výuku informační gramotnosti, digitální gramotnosti, a podle mě je omyl myslet si, že to vyřeší nějaký jeden speciální školní předmět. Když jsem učil dějepis, tak jsem nechal zaznít tři ne zcela pravdivé údaje ze svých učitelských úst a chtěl jsem, aby mi studenti doložili, které to jsou, aby je ověřili, ukázali zdroje a podobně. A to, když se dělá v každém předmětu neustále, dennodenně, tak ten návyk v dětech vznikne a je neuvěřitelně potřebný.

Debata o dezinformacích je i debatou o svobodě slova. Kde je ta hranice, kdybyste ji teď měl jednoduše narýsovat?

Řeknu to za sebe. Moje babička mi opakovala větu: „Nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě“ – a na tomhle je založen i právní stát jako takový. Nikdy se nemáme snažit omezovat právo na svobodný názor. Ale podněcování k násilí na základě úmyslně lživých informací, ať je to antisemitismus, nálady proti Ukrajincům nebo nálady proti Romům, to už není svoboda slova, to je trestný čin. Nebudu se pouštět do nějaké analýzy svobody slova, jako ministr vnitra musím jednat systémově, to znamená pomoci nastavovat fungování institucí, aby byly schopny chránit opravdu každého v téhle společnosti a to i před úmyslnou lží, která vede k poškození a likvidaci demokratických hodnot. A jsem rád, že jsme s tím začali.

Vít Rakušan (45) Vystudoval historii a germanistiku na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a obor školský management na Karlově univerzitě. Byl středoškolský učitel. Členem hnutí Starostů a nezávislých (STAN) se stal v roce 2015, od roku 2017 je poslancem. V roce 2019 ho kolegové zvolili předsedou hnutí STAN. Ve vládě Petra Fialy vede ministerstvo vnitra.