Když předloni uplynulo dvě stě let od smrti Napoleona Bonaparta, Francie nevěděla, jestli bývalého císaře slavit, nebo spíš vytěsnit. Zatímco francouzská pravice nad ním sní o velké a slavné republice, kritické hlasy upozorňují na skvrny na životě strůjce moderní Francie třeba v podobě obnovení otroctví v karibských koloniích, které bylo po Francouzské revoluci zrušeno. Velký vojevůdce, jistě; ale zároveň otec brutálního kolonialismu, který se nakonec vzepřel osvícenským ideálům. Spor, jestli byl Napoleon charismatickým státníkem, který zklidnil na konci 18. století rozbouřenou zemi, či zda jeho ego přineslo spíš zkázu a zbytečné oběti, nabral v poslední době na obrátkách.
Druhdy oslavný příběh dnes není zdaleka tak jednoznačný – a v této průrvě si aktuálně našel prostor režisér Ridley Scott pro svou verzi „velkého malého muže“ ve filmu Napoleon. Historici mají jasno. Film je plný nepřesností, bohatý život smrskává do osekaných obrazů, nezachycuje génia, vynechává zásadní části jeho odkazu, třeba dodnes platný občanský zákoník. Místo toho ho nechává při vojensky neúspěšném, ale kulturně dalekosáhlém – jeho vojáci objevili Rosettskou desku a tažení iniciovalo vznik egyptologie – egyptském tažení střílet z kanonu na pyramidy. „Historická přesnost umírá pod gilotinou,“ napsal pravicový magazín Valeurs actuelles.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
