Císař je polonahý

Když předloni uplynulo dvě stě let od smrti Napoleona Bonaparta, Francie nevěděla, jestli bývalého císaře slavit, nebo spíš vytěsnit. Zatímco francouzská pravice nad ním sní o velké a slavné republice, kritické hlasy upozorňují na skvrny na životě strůjce moderní Francie třeba v podobě obnovení otroctví v karibských koloniích, které bylo po Francouzské revoluci zrušeno. Velký vojevůdce, jistě; ale zároveň otec brutálního kolonialismu, který se nakonec vzepřel osvícenským ideálům. Spor, jestli byl Napoleon charismatickým státníkem, který zklidnil na konci 18. století rozbouřenou zemi, či zda jeho ego přineslo spíš zkázu a zbytečné oběti, nabral v poslední době na obrátkách.

Druhdy oslavný příběh dnes není zdaleka tak jednoznačný – a v této průrvě si aktuálně našel prostor režisér Ridley Scott pro svou verzi „velkého malého muže“ ve filmu Napoleon. Historici mají jasno. Film je plný nepřesností, bohatý život smrskává do osekaných obrazů, nezachycuje génia, vynechává zásadní části jeho odkazu, třeba dodnes platný občanský zákoník. Místo toho ho nechává při vojensky neúspěšném, ale kulturně dalekosáhlém – jeho vojáci objevili Rosettskou desku a tažení iniciovalo vznik egyptologie – egyptském tažení střílet z kanonu na pyramidy. „Historická přesnost umírá pod gilotinou,“ napsal pravicový magazín Valeurs actuelles.

Napoleon však nutně není lekcí z historie, jejíž ambicí je vykreslit každý detail pozoruhodného vzestupu a pádu korsického vojáka. Je spíš epickým slalomem mezi legendou a skutečným mužem, mezi slavnými bitvami a zapomenutými mrtvými. Že Scott ve výsledku natočil vlastně vtipný a podvratný film, se dá vysvětlit jako promyšlená strategie a hledání cesty, jak točit o velkém muži v éře boření mýtů o velkých mužích.