Ven, nebo dovnitř

Renata, Marie, Jana a já – spolužačky ze základky si vyrazily na víkend a vzpomínaly na svou pubertu v devadesátkách. Jak jsme chodily na koncerty, dělaly si náušnice ze zavíracích špendlíků, tajně kouřily, pily alkohol a chodily převážně v ušmudlaném černém oblečení. To všechno naše rodiče šíleně štvalo. Zakazovali nám to a nedalo se o tom s nimi vůbec mluvit. Navíc měli příšerný vkus a neměli pochopení pro hudbu, kterou jsme nonstop poslouchaly na kazetách, přetáčených ve škole o přestávkách na pastelce, abychom walkmanu šetřily tužkovky. Puberta v devadesátkách se nesla ve znamení revolty vůči rodičům, vzpomínáme s Marií, Renatou a Janou. Rodiče nám lezli na nervy, protože nám připadali příšerní, a to samé si mysleli oni o nás.

Naše generace rodičů dnešních teenagerů se ze své puberty chce poučit. Chce vychovávat děti s větším porozuměním, než rodiče vychovávali nás. Chceme svým dětem ideálně dělat takové o něco starší kámoše. Naslouchat jim a chápat je. Maximálně je tolerovat, uznávat a podporovat. Ne všichni samozřejmě, ale pokud lze hovořit o trendu, tak ten je nastavený takhle. Renata svému synovi v jeho patnácti letech nabídla pivo, k jejímu překvapení jej však „vypil jen ze slušnosti“. Jana se svou stejně starou dcerou kouřila jointa. Marie se se svou dcerou otevřeně baví o menstruaci. Věci v době naší puberty téměř třicet let zpátky jen těžko myslitelné.