Oslava u umírajícího moře

Probouzím se v Mujnaku, bývalém přístavním městě na břehu Aralského jezera, a jdeme s přáteli na hotelovou snídani. V duchu uzbeckých zvyklostí vedle čaje, vajíček a chleba nechybí maso, tentokrát nepříliš lákavý salám a párek. Tahle země není pro vegetariány. Souběžně pan hoteliér obvolává své známé taxikáře, zda by nás někdo vzal k současným břehům jezera, přesněji řečeno k jeho jižní části, odsouzené k vyschnutí. Vzdušnou čarou je to sto kilometrů, potřeba je čtyřkolka. Půlhodinu vyzvánění a rozhovorů v uzbečtině následuje konverzace mojí lámanou ruštinou, že to půjde. Jedeme na otočku tam a zpět.

Kolem desáté vyrážíme moderním džípem cestou a pak necestou, silnice je děravá tak, že je rychlejší jet vedle ní. Pokračujeme po bývalém dně jezera, bahnem a pískem, s keříky vysazenými za podpory EU, aby prach, sůl a jedy tak snadno nebral vítr. Džíp se pak šplhá vzhůru po bývalém pobřežním útesu a po desítkách kilometrů zase padá strmě dolů – i s džípem máme z krkolomné cesty respekt. Přijíždíme k vodě, která se od nás na sever stále táhne do nedozírna. Jezero je slané více než Mrtvé moře.