Krása konce

Když se na stránkách nakladatelství Fra koncem srpna objevila zpráva, že pražská kavárna Café Fra už v září neotevře a definitivně končí, způsobilo to malý otřes. Jedno z neoficiálních center současné literatury tvořilo sedmnáct let neochvějnou konstantu v pořádání dramaturgicky vytříbených čtení, seminářů a besed, jež měly obrovský přesah v komunitním setkávání lidí zajímajících se o svět literatury napříč generacemi.

Vinohradské Café Fra bylo víc než prostorem pro organizování akcí. Bylo to místo, které od nultých let utvářelo povědomí o tom nejdůležitějším, co se v tuzemském literárním prostředí děje. „Kavárna Fra pro mě byla formativním prostorem. Možná právě díky ní se dnes cítím být součástí české literární scény,“ potvrzuje dnes už známá básnířka Zofia Bałdyga původem z Polska, která do Prahy přijela před dvanácti lety studovat bohemistiku.

Hořekování ani přehnaná nostalgie se přesto nekonaly. „Motto kavárny, které jsme si vypůjčili od irského básníka Conora O’Callaghana a které znělo ,Nijak to neprožíváme, prostě jsme rádi občas spolu‘, se proměňuje na ,Prožíváme to, jsme každý sám, a to poměrně neradi, složitě a pořád‘,“ konstatovalo stroze a trochu ironicky vedení Fra, které si na přepjaté reakce nikdy moc nepotrpělo. Vždy kladlo důraz na profesionalitu a s tím možná i na určitou formu intelektuálního snobismu – která ovšem vždy znamenala uměleckou kvalitu. O tom svědčí i fakt, že o jednom ze symbolů „pražské kavárny“ kolovaly různé historky; třeba ta, že pokud u jejich nakladatelství chcete něco vydat, musíte začít navštěvovat kavárnu. Přesto v ní chtěl předčítat a vydávat skoro každý.