Umění (ne)vzdat to

Plán na letošní rodinnou dovolenou zněl jasně – vyrazit na sklonku léta autem na dva týdny do Itálie. Ten první jsme chtěli strávit se širší rodinou v pronajatém domku v Toskánsku, během toho druhého se pak jen se ženou a dvěma malými dcerami přesouvat po kempech. Znělo to jako dobrý plán: pohodlná první půlka, v níž si budeme užívat jídla, středověkých městeček a lenošení, a pak druhá dobrodružná, plná objevování a blízkosti k přírodě. Rodinné kempování jsme měli ozkoušené z loňska, kdy jsme (tehdy ještě ve třech) s tříletou dcerou jezdili se stanem po Itálii dokonce dva týdny – a všechny nás to toulání bez předem dané trasy bavilo. Čtyřměsíční miminko nám oproti loňsku nepřipadalo jako zásadní změna.

Týden v domku utekl jako nic a přišel čas přesunout se pod stan. První místo působilo idylicky: v kempu přímo u moře měl každý stan přidělené prostorné místo ve stínu rozložitých dubů, které poskytovaly ochranu před žárem jižního slunce. Zároveň šlo o malý areál pro pár desítek stanů, žádný megatábor s hlasitou diskotékou a páchnoucími koupelnami, jakých je v Itálii hodně. Součástí kempu byla dokonce i malá farma, kde se dala koupit čerstvá zelenina, ovoce a domácí víno, což jsme také udělali a poté vyrazili k moři.

Po návratu ale padl soumrak, v kempu se objevili komáři a navzdory repelentům se do nás pustili. Jako by to nestačilo, miminku se nechtělo spát a brečelo, což dlouho znemožňovalo uspat starší dceru. Do toho jsme se na plynovém vařiči ve světle baterky pokoušeli uklohnit večeři. V noci jsme pak absolvovali ještě několik uspávacích koleček, kdy se dcery budily navzájem, a ráno jsme se vzbudili nevyspalí a v mizerné náladě. Další večer se situace opakovala a začínali jsme být zoufalí. Lidé míjející náš stan mohli spatřit vyčerpaného otce, jak na dece uprostřed noci dopíjí láhev vína a tvář mu osvětluje mobil, na kterém horečně hledá ubytování v kamenném domě – a nakonec objednává čtyři noci v horské chatě v Alpách.