0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kontext9. 9. 202324 minut

Je možné, že revoluci, kterou potřebujeme teď, nepřinesou mladí?

Znovu odhalit své já po šedesátce je těžké, bolavé a krásné

David Brooks / The Atlantic
Autor: Matěj Stránský

Anne Kenner pracovala dlouhá léta jako státní zástupkyně, nejprve v newyorském východním a potom v kalifornském severním obvodě, a šlapala na paty mafiánům a drogovým dealerům. „Mám ráda, když jdou věci na hranu,“ řekla mi k tomu. Její práce jí dávala smysl, připadala si díky ní užitečná. Když viděla bezmoc některých mladých lidí, chycených v síti právního systému, nejprve ji to rozhodilo, ale obratem pro své studenty sepsala podrobný návod, aby pochopili, jaká jsou jejich práva při jednání s muži a ženami zákona. Když vás zastaví policie, udělejte tohle. Tohle dělejte, když se vám chce policajt podívat do batohu.

Bod obratu v jejím životě přišel po padesátce. Její bratr, který se od dětství potýkal se spoustou problémů, se zastřelil. Jako děti měli složitý vztah a nemluvila s ním posledních třiatřicet let. Už dávno přerušil skoro všechny styky s rodinou, jak se jeho život propadal do samotářství a paranoie. A stejně, jak mi řekla, byla jeho smrt „ohromně bouřlivá zkušenost. Chtěla jsem pochopit, proč mě to tak sebralo.“

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Někdy v té době se doslechla o tehdy začínajícím programu na Stanfordově univerzitě, který se jmenuje Institut pro výjimečné kariéry. Je pro dospělé, většinou padesátníky nebo šedesátníky, kteří opouštějí svou hlavní kariéru a zkoušejí přijít na to, co si počít se zbytkem svého života. Studenti tráví rok společným učením, ve skupině pár desítek lidí. Zkoušejí znovu objevit sami sebe, a připravit se tak na další etapu. „Někdo mi řekl, že je možné se tam nadechnout, zpomalit, získat odstup,“ vzpomíná Kenner.

Nic takového tam nezažila. „Nebyl to svěží nádech. Byl to volný pád.“

První den jim Phil Pizzo, zakladatel programu a předtím výzkumník a děkan lékařské fakulty na Stanfordu, řekl, ať své životopisy hodí za hlavu. „Už nejste tím, co se tam píše. Nijak vám to nepomůže.“ Kenner si jeho slova vzala k srdci. „Dobře, říkala jsem si, na ničem, co jsem dokázala, nezáleží. Cokoli budu odteď dělat dál, musím dělat jinak.“

Prvních pár týdnů na kampusu pro ni byl šok. Její spolužáci, většina z nich nehorázně úspěšná v technologickém průmyslu, finančnictví nebo v nějaké jiné oblasti, najednou neměli nic na povel. Stali se z nich prváci, s batohy na zádech, hledající třídy a učebny, zápasící se seminárkami. Jeden den Kenner vešla do studovny a viděla „chlápka, co byl největší zvíře a největší kretén“ v celé třídě, jak leží na podlaze na zádech.

„Co tam dole děláš?“ zeptala se ho.

Nemohl odpovědět, jen velmi rychle a mělce dýchal. „Tohoto pětašedesátiletého, ohromně úspěšného muže přepadla naprostá panika,“ protože se mu zkrátka měnil život, vzpomíná Kenner. Během následujícího roku se z něj stal její „drahý kamarád“.

Součástí programu je i chvíle, kdy musí studenti vstát a celé skupině popsat nějakou důležitou epizodu ze své životní cesty. Něco hlubšího, než jsou odrážky v profesním životopise. Kenner mluvila o svém bratrovi. Tahle zkušenost ji změnila: v její rodině byla bratrova složitá povaha vždycky obestřená tajemstvím a mlčením. Bratrův osud jí ukázal, že „držet si svá tajemství bylo v mé rodině nebezpečné“, jak si dnes uvědomuje. „Že jsem jeho příběh vyprávěla, bylo moje vyhlášení nezávislosti na tom všem.“

Její život nabral nový směr. Když jsem s ní mluvil v květnu, pár let po její stanfordské zkušenosti, spolupracovala s Kouzelným divadlem v San Francisku na uvedení její vlastní hry o Anně Boleyn, druhé manželce Jindřicha VIII. a jedné z jejích celoživotních hrdinek. Když jsme spolu mluvili, hra se zrovna zkoušela. Zkoušky běžely přes den a po večerech Kenner přepisovala scény. „Vůbec nemůžu spát, je to tak napínavé,“ říkala mi. „Mám se dost pod kontrolou. Nikdy jsem toho moc nenabrečela a tihle lidi od divadla jsou tak emocionální. Brečí pořád. Učím se s tím žít.“

„Jde o to nebát se samu sebe postavit do situací, o kterých nevím vůbec nic,“ říká, když má pojmenovat jednu věc, kterou se při svém druhém vzdělávání na Stanfordu naučila. „Třeba se mi to parádně nepovede. Kašlu na to. Je mi čtyřiašedesát.“

Co jsem to jen ztratil?

Studijní programy pro život po kariéře na univerzitách ve Stanfordu, Harvardu a na Notre Dame jsou nejzavedenější. Spousta dalších ale vzniká. Zjistil jsem to, že když jsme spolu s mou manželkou souhlasili, že budeme učit na právě zahajované chicagské verzi, nazvané Iniciativa pro vůdcovství a společnost, kterou zřizuje Chicagská univerzita. Nové a nové podobné programy se objevují tak rychle, protože nám před očima vzniká nová životní etapa.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc