Je problematické, že šéf Ústavního soudu Baxa v roce 1984 odsoudil studenta za emigraci?

Krach kandidatury Roberta Fremra, který se kvůli některým svým verdiktům před listopadem 1989 musel vzdát postupu na Ústavní soud, znovu oživil zájem o rozhodování soudců za komunismu. Jeden z dalších členů Ústavního soudu, který byl tou dobou už v justici, je také současný předseda soudu Josef Baxa. Server Novinky.cz minulý týden zveřejnil informaci, že Baxa jako trestní soudce na plzeňském okresním soudu v roce 1984 rozhodoval případ sedmnáctiletého studenta z Plzně, který emigroval z ČSSR. Mladík legálně vycestoval do Maďarska, odkud se poté už nelegálně pokoušel dostat do západního Německa přes tehdejší Jugoslávii. Současný předseda Ústavního soudu mu za zločin „opuštění republiky“ uložil mírnou podmínku v podobě čtyř měsíců vězení s podmíněným odkladem na dva roky. Baxa svůj závěr odůvodnil tím, že „v daném případě ještě postačí pouze pohrůžka trestem bez jeho vlastního výkonu“, i když podle tehdy platného práva hrozilo studentovi až 2,5 roku vězení. Soud přistoupil na mladíkovo tvrzení, že chtěl z Československa odejít hlavně kvůli špatným rodinným poměrům.

Trestání emigrace z komunistického Československa představuje specifickou kategorii rozhodování za minulého režimu. Jak upozorňuje vedoucí Ústavu pro otázky soudnictví na Právnické fakultě Masarykovy univerzity Kateřina Šipulová, která se tímto tématem profesně zabývá, nešlo o vykonstruované procesy ani nezákonná rozhodnutí soudců. Trestání emigrace bylo jedním z mnoha případů, kdy komunistická právní úprava obsahovala určité vnitřní pnutí s mezinárodní ochranou lidských práv. Od soudců se nicméně očekávala vázanost platným – i když nespravedlivým – právem, v rámci něhož měli jen malý manévrovací prostor. A i když existovaly příběhy jednotlivců, kteří se trestání emigrace zcela vzepřeli, podobné jednání nešlo tedy rozumně očekávat v masovém měřítku. Šipulová si proto nemyslí, že by taková rozhodnutí měla soudce automaticky diskvalifikovat z možnosti být dnes na Ústavním soudu. „Z toho, co doposud víme, lze zmíněné rozhodnutí dokonce interpretovat jako příklad, kdy měl soudce aplikovat zákon stojící v rozporu se základními právy a v rámci svého rozhodování se rozhodl tak, aby ten rozpor alespoň zmírnil a rozhodl spravedlivěji,“ dodává akademička.