Voda stoupá, tlak sílí

Když dnes mluvím s lidmi o pravicovém populismu, cítím, že jej mnozí nepovažují za nic aktuálního. O populistické lídry se začal svět zajímat v roce 2016 při referendu o brexitu a potom, v témže roce, při volebním vítězství Donalda Trumpa. Dnes, o sedm let později, jako by mnozí měli pocit, že se pravicový populismu vyčerpal. Trump v roce 2020 prohrál a hrozí mu žaloby. Brexit ošklivě selhal a většina Britů dnes lituje, že k němu došlo. Ale i když je pravda, že někteří populističtí hrdinové se svými tématy narazili, podstata přitažlivosti tohoto hnutí stále přetrvává, a v posledních měsících dokonce získává na síle.

Vezměme si například Španělsko, které bylo dlouho považováno za jednu ze zemí imunních vůči pravicovému populismu, protože (stejně jako Německo) kdysi trpělo pod pravicovou autokracií. Konzervativní strana Vox, založená před deseti lety, dlouho působila příliš extremisticky a zdálo se, že v politickém systému nemůže výrazně uspět. Dnes je však třetí nejsilnější stranou v zemi. V květnu zdvojnásobila podíl hlasů v regionálních a místních volbách a nyní na mnoha místech vládne.

V samotném Německu zvítězila v místních volbách na východě země Alternativa pro Německo (AfD), dříve považovaná za tabu. V celostátních průzkumech je teď na druhém místě a těší se zhruba stejné přízni voličů jako sociální demokraté, hlavní levicová strana v Německu. V Itálii, rodišti fašismu, je od října předsedkyní vlády Giorgia Meloni z krajně pravicové strany Bratři Itálie. Ta své postoje v mnoha ohledech zmírnila, přesto neustále vyzdvihuje dnes už neexistující fašistickou organizaci Italské sociální hnutí, jíž bývala členkou.

Radikálně pravicové strany posilují také ve Švédsku a Finsku. V holandském politickém systému se dnes nachází několik populistických stran, některé úplně nové, a napětí vyvolané jejich vzestupem vedlo nedávno k rezignaci nejdéle sloužícího premiéra země Marka Rutteho. Ve Francii některé průzkumy naznačují, že v příštích prezidentských volbách zvítězí Marine Le Pen.