Když dnes mluvím s lidmi o pravicovém populismu, cítím, že jej mnozí nepovažují za nic aktuálního. O populistické lídry se začal svět zajímat v roce 2016 při referendu o brexitu a potom, v témže roce, při volebním vítězství Donalda Trumpa. Dnes, o sedm let později, jako by mnozí měli pocit, že se pravicový populismu vyčerpal. Trump v roce 2020 prohrál a hrozí mu žaloby. Brexit ošklivě selhal a většina Britů dnes lituje, že k němu došlo. Ale i když je pravda, že někteří populističtí hrdinové se svými tématy narazili, podstata přitažlivosti tohoto hnutí stále přetrvává, a v posledních měsících dokonce získává na síle.
Vezměme si například Španělsko, které bylo dlouho považováno za jednu ze zemí imunních vůči pravicovému populismu, protože (stejně jako Německo) kdysi trpělo pod pravicovou autokracií. Konzervativní strana Vox, založená před deseti lety, dlouho působila příliš extremisticky a zdálo se, že v politickém systému nemůže výrazně uspět. Dnes je však třetí nejsilnější stranou v zemi. V květnu zdvojnásobila podíl hlasů v regionálních a místních volbách a nyní na mnoha místech vládne.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
