0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kontext8. 7. 202315 minut

Tady je les, a nikoli svět

Karel Klostermann stvořil obraz drsné Šumavy, který funguje i sto let po jeho smrti

Autor: Pavel Reisenauer

Tak jako každý rok i letos jsem pro vás vybral texty, které ilustrují rok 2023. Pokud nepatříte mezi naše předplatitele a chcete si vybrané texty a rozhovory přečíst, předplatit si nás můžete už za 180 kč na měsíc. Budete mít k dispozici aktuální texty, jejich audio podobu a přístup do archivu od roku 1989. Můžete tak učinit na adrese predplatne.respekt.cz.

Erik Tabery, šéfredaktor

Kdo se vydá po asfaltce vedoucí ze vsi Modrava proti proudu Modravského potoka, asi po hodině a půl nepříliš namáhavé chůze lesem dojde na širokou horskou louku. Ocitne se v samém srdci Šumavy, kdysi tu stávala osada Březník, zbyla z ní ale už jen bývalá myslivna se šindelovou střechou a ozdobnou věžičkou, sloužící dnes jako bufet. Nacházíme se na jednom ze statisticky nejdeštivějších a nejstudenějších míst v celém Česku, odpoledne na konci června je tu ale dusno, a tak se výletníci osvěžují pivem nebo limonádou a fotografují si při tom majestátní vrchol hory Luzný vyčnívající na obzoru. Pro pravé milovníky Šumavy ale toto místo představuje víc než jen příjemnou zastávku s vyhlídkou a občerstvením. Právě sem totiž legendární spisovatel Karel Klostermann zasadil děj svého prvního románu Ze světa lesních samot, který z do té doby neznámého gymnaziálního učitele udělal mimořádně populárního autora, jehož lidé čtou i sto let po jeho smrti. A ze Šumavy se po jeho vydání stal turistický ráj.

Na Březníku se čtenář při listování knihou může téměř přenést v čase do druhé poloviny 19. století, tak věrně dobový popis okolí odpovídá tomu, jak místo vypadá dnes. „Vysoká pláň, lukami zelenými, šedým mechem porostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava prýští z útrob hory Luzného,“ uvádí Klostermann čtenáře do svého románu. Sedí i popis okolních svahů porostlých hustou vegetací. „Samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání. Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává, bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíselné kmeny tlejí a hnijí po zemi, pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce,“ popisuje spisovatel dobovým jazykem nízký prales nacházející se v nejpřísněji chráněné první zóně šumavského národního parku. Výjev, který líčí, bychom dnes možná označili za romanticky krásný, případně zádumčivě melancholický, ale určitě ne za „příšerný až k zoufání“.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Podobně neveselé jsou ovšem i osudy Klostermannových hrdinů, většinou hajných, dřevorubců nebo pasáků dobytka. V divokém, neprostupném a od okolního světa izolovaném srdci Šumavy trpí neustálým strachem ze zranění, hladu či nemoci, v nekonečné pustině na každém kroku číhá smrt, ať už při práci v lese, cestou přes močály nebo při přestřelkách se zloději dobytka. „Tady je les, a nikoli svět,“ vyjadřuje jeden z dřevorubců v románu Ze světa lesních samot prostý fakt, že Šumava za spisovatelova života byla uzavřeným vesmírem s docela jinými pravidly. Čeští čtenáři žijící na přelomu 19. a 20 století však Klostermannovy drsně ponuré šumavské romány hltali. A milují je dodnes. Zatímco jeho současníky Karolinu Světlou či Jindřicha Šimona Baara, které dobová kritika stavěla mnohem výše, dnes už čte málokdo, knihy „básníka Šumavy“ vycházejí téměř každý rok v nových vydáních. Také jméno jejich autora je na Šumavě notoricky známé: jmenuje se tu po něm několik penzionů, turistická chata, rozhledna, výletní stezka, most přes řeku Vydru, kopec nebo značka piva čepovaného v místních hospodách. Při čtení textů psaných poněkud archaickým jazykem si čtenář možná položí otázku: Co tak lákavého lidem vlastně nabízí, že ho nepřetržitě čtou od konce 19. do začátku 21. století? Při pátrání po příčině Klostermannovy popularity se ukazuje, že tajemství jeho úspěchu nespočívá jen v literárních kvalitách. Jde tady i o historii, politickou atmosféru a proměnu vztahu obyvatel Česka ke své krajině.

Dvacet hodin na cestě

V polovině 19. století, kdy se spisovatel narodil, byla Šumava úplně jiná než dnes. Představovala neprostupný prales, skrz který nevedly skoro žádné cesty, zdejší lidé mluvili takřka výhradně německy a žili izolovaně od okolního světa. Obyvatelé ve vnitrozemí Čech hornatý pás táhnoucí se podél hranic s Německem a Rakouskem vůbec neznali. Jih Šumavy ve svých románech popisoval rakouský prozaik Adalbert Stifter, ten ale psal německy a mezi Čechy ve své době nebyl příliš známý. Někteří obrozenečtí básníci a prozaici se sice o Šumavě zmiňovali, jejich zkušenost s ní byla ale jen velmi povrchní. „Hraniční pohoří nahlíželi hlavně z vlasteneckého pohledu jako hráz chránící české země před němectvím nebo jej používali jako romantickou kulisu,“ říká germanista a bohemista Václav Maidl. V tom spočívala Klostermannova dobrá výchozí pozice – jeho rodina na Šumavě žila po staletí, a mohl ji tedy poznat na vlastní kůži a hlouběji než kterýkoli spisovatel před ním.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc