Kam mizí těla

Spisovatelka a scenáristka Klára Vlasáková debutovala před třemi lety románem Praskliny a vnesla do současné české prózy aktuálnost i témata, která se v ní do té doby objevovala zřídka. Načrtla vizi pozdní západní společnosti zmítané psychickými problémy, v níž lidé za společenských nepokojů upadají do letargie pod vlivem farmak a spalujícího vedra. Ve druhé knize Těla však dystopii opouští a noří se do nitra šedesátnice Marie a její dcery Rózy. Zachycuje jejich časem rozdrolený, komplikovaný vztah a na pozadí této generační průrvy pak prozkoumává ženská těla, která se stárnutím či těhotenskou proměnou stávají pro společnost neviditelná.

Změnou prošel i styl: v Prasklinách autorce recenzenti vyčítali občasnou ustrnulost děje nebo plochost postav, které byly spíše nositeli idejí. Tentokrát je příběh hnacím motorem knihy. Těla psaná civilním, zároveň přesným jazykem jsou intimní a trýznivou introspekcí, současně si Vlasáková opětovným vyprávěním ve třetí osobě od protagonistek udržuje místy až chladný odstup. Autentická výpověď stárnoucí ženy se tak přirozeně propojuje s obecnějšími tématy, která u nás rovněž často nevidíme.

Nejstrašnější ze všech citů

Když se provdá její jediná dcera Róza, má ovdovělá Marie Dostálová pocit, že se nadobro zpřetrhaly poslední zbytky pomyslné pupeční šňůry, jež spojuje matku s dítětem. Vztah pne jako suchá kůže a matce připadá, že přibývající roky mezi nimi vyhloubily propast. Jejich vztah se však dá do pohybu poté, co Róza otěhotní, a rozhýbe i jejich odlišné vnitřní světy. „Mateřská láska je nejstrašnější ze všech citů. Proměňuje tělo a veškerou vnitřní celistvost v hromádky bláta; zatímco otcové si zachovávají tragickou mlčenlivou důstojnost, matky jsou se svými přebytky lásky směšné a zbytečné,“ honí se hlavou Marii ve chvíli, kdy se dozví o Rózině těhotenství. V jedné ze zásadních vět knihy se tak spojují dva zmiňované hlavní motivy – mateřství a tělesnost.