Zabít pohledem, povzbudit lidi doma

Čech či Slovák už musí být v solidně důchodovém věku, aby si pamatoval, co se dělo okolo hokejového mistrovství světa v roce 1969. Čerstvě okupovaní Čechoslováci si tehdy na ledě dvakrát poradili s favorizovaným týmem Sovětského svazu a každý gól si vychutnávali zcela bezostyšně jako akt pomsty na okupantech. Už před zápasem se hráči dohodli, že si se soupeřem nepodají ruce, ať vyhrají nebo prohrají. Někteří na hokejových dresech přemalovali rudé hvězdy nad československým státním znakem. Zdeprimovaná veřejnost na pokraji normalizace byla na chvíli nadšená, na náměstích se oslavovalo pod hesly „Vy nám tanky, my vám branky“ nebo „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to“. Protože ve finále jsme nakonec prohráli, jenže se Švédskem, což zase tolik nebolelo.

Připomínám to tady kvůli tomu, jaké rozpaky provázejí v těchto dnech údajně nesportovní chování ukrajinských tenistek na profesionálním okruhu WTA. Jedna po druhé, bez ohledu na výsledek, si po skončení zápasu odmítají podat ruku se svými soupeřkami, pokud se jedná o Rusky nebo Bělorusky. Reakce jsou různé, třeba ve Štrasburku publikum vítězné Elině Svitolině nadšeně tleskalo, což jistě souviselo také s tím, že dokázala heroicky vyhrát turnaj necelých osm měsíců po porodu. V Paříži už ale diváci stejnou Svitolinu po porážce od Bělorusky Aryny Sabalenky brutálně vypískali a stejný osud postihl i další její krajanky. Když se podíváte na komentáře na sociálních sítích i v médiích, zhusta se dozvíte, že Ukrajinky prý tahají do sportu politiku, která tam nepatří, nechápou smysl sportovního klání, jsou hysterické a vůbec. Sport je z pohledu části bučícího a pískajícího publika zjevně chápán jako úniková zábava, za kterou si zaplatili, aby je odvedla do jiných, lepších světů. 

To je pravda i není. Sport a hry jsou ve skutečnosti do značné míry formou ritualizované agrese. V dobrých časech je sport především krásná podívaná, v níž jakoby o nic vážného nejde. Ritualizovaný souboj o sociální postavení je ale dobře zamaskován pod povrchem, bez něj vzrušení rychle vyvane. Jen skuteční fajnšmekři se zajdou podívat na trénink, správná zábava to začíná být teprve ve chvíli, kdy sportovci v zápase o vítězství simulují boj na život a na smrt.

A symbolika zápasy přesahuje. Politici se běžně ztotožňují s úspěšnými reprezentanty, diktátoři se soukají do teplákových souprav. Běloruský prezident hraje samozřejmě výtečně hokej, ten ruský k tomu ještě přidává judo. Zmíněná Aryna Sabalenka se s Lukašenkou nechává fotografovat a v roce 2020 se uprostřed tvrdých represí proti opozici podepsala pod dopis na jeho podporu. Zda dobrovolně, či nikoli, nechme stranou, jde o to, že jasný řez mezi politikou a sportem je fikce.