V NATO, ale nezávisle

Když Recep Tayyip Erdoğan v roce 2003 převzal vládu nad Tureckem, mělo 67 milionů obyvatel. Dnes je Turků skoro o třetinu více – 86 milionů. Hrubý domácí produkt se během těchto dvaceti let zvýšil třikrát, export čtyřikrát. Takový nárůst váhy Turecka by se promítl do širších ambicí v zahraniční politice za jakéhokoli vladaře, Erdoğan však přirozené dopady nárůstu moci doprovodil světonázorem a rétorikou, která od Turecka zbytečně vzdálila jeho západní spojence. 

Díl viny za vzájemné odcizení nese i Evropská unie. Erdoğan v prvních letech své vlády plnil mnohé evropské normy, ale Angela Merkel a Nicolas Sarkozy dali najevo, že velkou, převážně muslimskou zemi v Unii nechtějí. Malý Kypr pak použitím práva veta zablokoval mnohá jednání, která mohla EU s Turky sblížit. Erdoğan se následně od Evropy zklamaně odvrátil, a s ním významná část veřejnosti. 

V druhém desetiletí své vlády využíval v Turecku podprahově rozšířené protizápadní instinkty k mobilizaci voličů. Jednou útočil na německou vládu a srovnával ji s nacisty, jindy hrozí Řecku nebo spílá přesně nepojmenované temné zahraniční „finanční lobby“. Mnozí Erdoğanovi příznivci vidí západní spiknutí i za nynější ekonomickou krizí Turecka. V zemi, kde vláda a s ní spojení podnikatelé kontrolují většinu médií, tato rétorika dlouhodobě zhoršuje obraz Západu.