Čekárna Nymburk

Když před pár lety vyšly bedekry o současném tuzemském nádražním „gastru“ Kdyby ti tak pánbů prdel roztrh’ a Chcípni do rána na chlupatý zuby!, ani jejich autoři netušili, jaký zájem vyvolají. Popisovali především „bizár“ od okoralých chlebíčků až po podivuhodná společenství, na něž v nádražkách narazili, a důvodem úspěchu titulů byla nejspíš nostalgie, jež ztracený čas i genius loci těchto podniků v publiku vyvolal. Autoři sami návštěvu těchto míst přirovnávali k zážitkové turistice, amatérské antropologii či etnografickému výzkumu. V každém případě si byli vědomi toho, že mapují zanikající fenomén. „Rakousko-uherská železniční síť patřila k jedné z nejhustějších a nádraží s restauracemi bývaly její chloubou a vizitkou, navíc doplněnou o další služby jako holiče, obchody či restaurační sály,“ popisovali.

Na zlatých časech nádražních restaurací se pak podepsal nejen originální přístup ke službám a soukromému vlastnictví v poválečném komunistickém režimu, ale i roky po listopadu 1989, kdy státní dráhy nechávaly gastronomické nádražní služby zajít na úbytě. Ve větších městech je nahradily fastfoodové řetězce, pekárny s rozpékaným pečivem nebo automaty, ze kterých vypadne tatranka, slané tyčky či káva do kelímku.

To, co je na chlebu, musí držet