Když jsem před lety začínala práci v oblasti mezinárodního veřejného zdraví, nebylo mi jasné, proč se část populace vyhýbá lékařským zařízením, i když pravděpodobně potřebuje pomoc. A to i v situacích, kdy je zdravotní péče dostupná a kvalifikovaná. Faktorem může být třeba strach ze špatných zpráv, neochota dlouho čekat a strach z komunikace se zdravotnickým personálem. Teď když mám děti, chápu celou škálu důvodů.
Pokaždé když je musím vzít k českému doktorovi, kterého neznám, nebo nedej bože do nemocnice, vyčkávám příliš dlouho, protože chci je i sebe ušetřit slovního výprasku a ponižování, které český zdravotnický personál pohotově servíruje společně se špičkovou lékařskou péčí. Máte děti, co nekomunikují předpisově? Co neposedí v klidu, bojí se, nebo dokonce takzvaně hysterčí? „No, ty bys zasloužil! Styď se! Tohle zvládne každé mimino. Jseš normální?“
Člověk si pak dovede trochu lépe představit, co musejí prožívat ti, kdo skutečně vybočují. Ve světových statistikách také pravidelně vychází, že nejvíce se zdravotnickým zařízením vyhýbají diskriminované skupiny, jako třeba LGBT+ populace. Kvůli své skutečné nebo domnělé sexuální orientaci čelí lidé znepokojivé míře útlaku – od obtěžování a ponižování na klinikách, až po odmítnutí poskytnutí péče nemocnicemi, lékaři i lékárníky.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
