Vláda přiznává, že potřebuje novináře

Říká se, že každá zkušenost je k něčemu dobrá. Tak k čemu byla dobrá česká zkušenost s komunistickou cenzurou? Ta byla, jak známo, tak nesmlouvavá a dlouhá, že umlčela několik generací publicistů, novinařinu jako profesi zrušila a z médií učinila servilní věstníky totalitní moci. Naučila nás tedy cenzura větší citlivosti ohledně svobody projevu? Nezdá se.

Všeobecná péče o zdejší média měřitelná zákaznickou podporou a zájmem o kvalitně zpracované informace tady rozhodně není větší než v zemích, kde zkušenost s cenzurou nemají. A neodráží se to ani v respektu politiků k poslání médií nebo ve snaze zavádět školní programy, kde by se péče o svobodu slova odrážela v kvalitní mediální výchově. Ta prakticky neexistuje a veřejné debatě dominují spíš pochybnosti o jejím smyslu. Zdejší předlistopadová zkušenost s likvidací svobody projevu tak možná vede hlavně k tendenci vidět cenzuru za každým rohem a nevěřit vládě, pokud začne mluvit o nějakém zásahu do proudu informací. S tím si šlo dlouho vystačit, časy se ale mění.

To se ukazuje i teď, kdy Fialova vláda připravuje plán na omezování dosud zcela volně tryskajícího toku dezinformací. Především těch, které vznikají v souvislosti s konkrétními událostmi (válkou na Ukrajině, covidem-19 apod.) v pověstných ruských trollích farmách, mají přinést rozvrat společenské důvěry v demokratické instituce a šíří se pomocí desítek prokremelských webů v češtině. Tyto dezinformace se stávají běžnou součástí hybridní války a není příliš těžké…