Co vám chybí v nominacích na Magnesii Literu?

Rád bych v kategorii Litera za nakladatelský čin viděl minimálně v širších nominacích ediční řadu Cross- over, kterou před několika lety založilo Argo a přináší v ní překladové práce o civilizačním vývoji a aktuálním stavu světa. Momentálně je Crossover u svazku č. 15. Nic třeba proti titulu Všeobecná deklarace lidských práv v povídkách, ilustracích a rozhovorech, který se v širších nominacích dané kategorie objevil, ale pod souslovím „nakladatelský čin“ si přece jen představuji něco soustavnějšího či monumentálnějšího.Dále v porotě asi hlavní kategorie celé soutěže, Litery za prózu, postrádám silnější zastoupení lidí, kteří současnou prózu kriticky soustavně sledují a své recenze a kritiky také kontinuálně na to téma publikují.V užších nominacích Litery za naučnou literaturu postrádám aspoň jeden „nehumanistický“ svazek. I když: tahle kategorie je z podstaty věci setrvale nejproblematičtější ze všech, neboť se v ní nemohou nemíchat hrušky s jablky.V neposlední řadě mezi nominanty obecně postrádám více titulů, které nevyšly ke konci minulého roku. To platí nejen pro tuhle soutěž, ale i pro výroční ankety: čím se titul objeví blíže uzávěrce dané akce, tím větší šanci má, že si ho porotce či účastník ankety všimne. Viz třeba nominace ve zmíněné Liteře za naučnou literaturu: všechny tři tituly z užší nominace vyšly v listopadu loňského roku.

V nominacích na Literu za prózu bych si uměl představit i román Směna od Anny Beaty Háblové jako velice přesvědčivou variaci na téma střetu ideálů mládí s realitou života. Anebo román Jolka Jany Guljuškiny – i ten otevírá vlastně podobné téma, jen z pozice, kdy se ty střety teprve dějí, a rozšiřuje záběr i mimo českou kotlinu. Jolka by si asi zasloužila místo alespoň v Liteře za debut roku. Do této kategorie bych si uměl představit i nominaci sugestivně atmosférické Černé rusalky Martina Müllera.

Chybí i přebývá. Především v próze je pro mě ignorování románu Kov Karla Veselého úplně nepochopitelné – jeden z nejvýraznějších, poeticky nejexpresivnějších textů, který tu za poslední roky vyšel. Navíc vystihuje zásadní deprese současnosti jako máloco. Hodně se mi líbila také Havířovina Ivy Hadj Mousy, hodně jsem ocenila ironickou vypravěčku v kombinaci s detektivním pátráním, vtipnotemné, dobrá pointa, současné, takhle nějak si představuju bestseller. Podstatně výše než většinu nominovaných knih stavím také povídky Ondřeje Škrabala Cesta k billboardu, pro které beze zbytku platí to, co se na povídkách cenívá: promyšlenost vypointovaných miniatur. U všech zmíněných autorů mám zkrátka pocit, že vědí, co a proč píšou, a zároveň od toho mají určitý lehký odstup, zkrátka čte se to, aniž by si člověk působil nějaké intelektuální násilí. Naopak velmi si cením nominace za nakladatelský čin, u publicistiky kvituji spíše položky z longlistu, třikrát sláva, že došlo na fantastiku, případně detektivku. Co se týče přebytku, zásadním vesmírným omylem se přihodila kategorie Litery za humoristickou knihu – jak se lze dočíst v medailonku jednoho z nominovaných (Vladimír Nezdvořák, Pozdní sběr): „Básníkův nezdvořilý humor se kdysi nemohl objevit v Dikobrazu a dnes by se zas nejspíš nevešel do mantinelů politické korektnosti.“ Jako vážně? Humor TV Šlágr. Těžko říct, čemu je ta kategorie úlitbou, ale dost to smysl celého podniku relativizuje.