Dnes už zesnulá legenda americké právnické scény a boje za rovná práva žen i mužů, soudkyně Ruth Bader Ginsburg jednou na novinářskou otázku, kolik by podle jejího názoru mělo zasedat žen v devítičlenném senátu její domovské profesní instituce – Nejvyššího soudu USA –, odpověděla, že devět. „Lidé byli z mé odpovědi v šoku,“ vracela se později k této konverzaci s vysvětlující pointou: představa stejného, jen naopak čistě mužského týmu by nikomu tak zvláštní nepřišla.
Česko v posledních týdnech řeší, kdo by měl zasednout v podobně důležité instituci, na českém Ústavním soudě. V éteru padá mnoho jmen, ať už jako oficiálních návrhů od organizací, které oslovil sám finální navrhovatel – prezident republiky –, nebo obecně ve veřejné diskusi. Snaha o genderovou vyváženost je přitom patrná na první pohled a prezident Pavel si genderově vyvážený soud dal přímo za cíl. Vzhledem k tomu, že dnes je z patnácti členů soudu jen jedna žena, se zdá vyrovnání ambiciózním krokem a už se také objevují hlasy, že právniček, které by se mohly stát ústavními soudkyněmi, tady příliš není. Analýza z minulého roku od akademiků Davida Kosaře, Barbary Havelkové a Maríny Urbánikové však dokazuje opak – ženy v justici jsou, a dokonce tvoří tři pětiny soudcovského stavu. Proč se tedy výrazné ženské kandidátky na Ústavní soud hledají tak těžce?
Ačkoli je žen v současném českém soudnictví nezanedbatelně více než mužů, často skončí na nejnižších soudech a cesta na vyšší posty, jako je Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud, pro ně není snadno průchozí. Raritně jsme měli předsedkyni alespoň na jednom krajském soudě z osmi, žena nikdy nešéfovala Nejvyššímu správnímu ani Ústavnímu soudu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
