Přístav

Na hlavní třídě zrovna potkala jednu „zaseklou“ kamarádku.

– Pojď na kafe.

– Nemůžu, jdu hrdě sama do muzea.

Zahlásila hrdě Klára.

– Ale, prosim tě, to počká.

Měla pravdu, a tak Klářin pracně vymyšlený solitérní plán vzal za své a už zase seděla u kafe a žila cizí příběhy. Zaseklá známá ráda cestovala. Vyznačovala se tím, že pokaždé, když přijela z cest, hned se stěhovala do města, které právě navštívila.

– Zrovna jsem přijela z Paříže. To ti povím, Paříž! Stěhuji se do Paříže, kulturní svět je tam mnohem bohatší! Lisabon, můj bože, nepoznala jsem krásnější město, hned příští týden si tam hledám práci! A co teprve Janov, taky Přístav, ale na úrovni, tady už toho mám plné zuby!

A Klára věděla, že i za deset let tu bude Zaseklou pořád vídat v ulicích Přístavu, jak marně zvedá kotvy k imaginárním destinacím. A možná nejen ona…

Nechala ji kotvit v kavárně a konečně odhodlaně vyrazila k moři. Pustila si svoji guilty pleasure, kterou díky bohu slyší jen sluchátka, a ne její intelektuální přátelé. Oldschooly. Lovesongy. Nejlíp francouzsky. A ještě líp, když v nich co nejvíckrát zazní slovo l’amour. Tu verras. Tu verras. Tout recommencera, tu verras, tu verras. L’amour (jupííí), c’est fait pour ça…

Sedla si na kameny a hypnotizovala prázdné pláže. V létě se čím dál víc zaplňují turisty. Na podzim jsou ale jen její. Pozorovala protější ostrovy, maják v dálce a jediného otužilce, který pravidelnými tempy obeplouval pobřeží.…