Poslanci řeší změnu zákona o veřejnoprávních médiích. To je dobře, protože například nenechávat volbu mediálních rad jen na sněmovně, je správný krok. Jenže kdykoli politici probírají cokoli týkající se médií, začnou se množit naprosto děsivé myšlenky o práci novinářů. Letos tomu není jinak. Příkladem může být poslankyně ANO Margita Balaštíková, která se sice posilnila dvěma filozofy, ale stejně jí to nepomohlo.
Pro ilustraci jeden její citát ze sněmovny: „Nesmí být zřetelné, na jaké straně redaktor a hlasatel stojí, i kdyby stál na okraji masového hrobu. Nepřijatelná jsou přídavná jména a příslovce hodnotící cokoli a kohokoli, včetně slůvek demokratický nebo totalitní. Na klasifikaci by měl redaktor zapomenout, zejména na nálepky o hybridních hrozbách, Putinových trollech či dezinformacích tam, kde nejde o informaci, ale o odlišnou interpretaci skutečnosti a názoru. Říkat dnes kategoricky, co je a co není pravda, může jen ten, kdo na tom bojišti stojí, což není ani jeden z novinářů. Otázky je třeba klást otevřené, nikoli konfrontační.“
Paní poslankyně dále odkazovala na dva filozofy, kteří učili, že zpráva má odpovídat na otázky: Kdo, co, kdy, kde a proč. Je dobře, že paní Balaštíková tuhle základní novinářskou poučku připomněla, protože tím popírá podstatu svého sdělení. Jakmile si totiž novináři začnou ony otázky klást – a skutečně by měli –, přinesou odpovědi. Jenže ty právě paní poslankyni nepotěší. Kdo začal válku? Vladimir Putin. Co dělá? Vraždí nevinné lidi. Kdy je vraždí? Nyní. Kde je vraždí? Na Ukrajině. Proč je vraždí? Protože se rozhodl okupovat cizí stát, který se mu nechtěl podvolit. To je nezpochybnitelná pravda.
Paní Balaštíková odmítá, aby novináři používali termíny jako hybridní hrozby či dezinformace. Ale to jsou odborné termíny. Andrej Babiš – ano, šéf paní Balaštíkové – zřídil ještě coby premiér „koordinátora agendy čelení hybridnímu působení“. Ministr vnitra Babišovy vlády založil tým pro boj s dezinformacemi. Mají novináři lhát? Co zakážeme dál? Při psaní o zdražování zmiňovat inflaci?
Novináři u masových hrobů nevykřikují „Sláva Ukrajině“, ale když mají informace o jasně zdokumentovaných zločinech spáchaných ruskými vojáky, prostě o nich informují. Reportéři České televize také zmiňují, když citují informace, které nelze ověřit. Pár příkladů ze zpravodajství: „Podle Kyjeva už počet ruských vojáků zlikvidovaných od začátku invaze překročil 50 000. Číslo nelze nezávisle ověřit.“ „Na videu z neupřesněné části fronty má být ruský voják pod ukrajinskou palbou. Pravost videa nelze ověřit.“ „Rusko opakovaně tvrdí, že necílí na civilní cíle, ale pouze na ty vojenské, což je ovšem také tvrzení, které nelze nezávisle ověřit.“
Popravdě vůbec netuším, co podle poslankyně Balaštíkové znamená „otevřená otázka“ a co si představuje pod termínem konfrontační. Lidé, kteří mají moc, tedy zejména politici, by měli čelit otázkám, které testují jejich znalosti, kompetenci či připravenost. Novináři nemají být služebníci mocných, zastupují veřejnost, ne volené zastupitele.
Paní poslankyně navrhuje návrat novinařiny tam, kde už nikdy nesmí být. Po 2. světové válce a stažení železné opony mediální svět na Západě došel k závěru, že se na nástupu zla podílel, protože jen zaznamenával hlasy aktérů a nehledal pravdu. „Kdysi vypadaly zprávy jako nahrávky z magnetofonu,“ psalo se v bulletinu American Society of Newspaper Editors, který vyšel v roce 1963. „Nikdy více. Celé dekády událostí nás poučily – Hitler a Goebbels, Stalin a McCarthy, automatizace, analogové počítače a rakety.“
Řekněme proto závěrem – bez přídavných jmen – že paní Balaštíková určitě něčemu rozumí, ale média to nejsou.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
šéfredaktor
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
