Enjoying the fresh sea air Nepřirozené, nebo na dosah ruky? • Autor: Getty Images

Toužíme po něm všichni, a dokonce prý na něj všichni máme právo. Přesto jako by nám pořád nějak unikalo. Není náhoda, že většina úsloví a básnických charakteristik o štěstí zmiňuje především jeho pomíjivost. Pro brazilského básníka Vinicia de Moraese je pírkem, které létá lehce, ne však dlouho, a my všichni cítíme, že má nejspíš pravdu. Je tedy vůbec realistické očekávat v životě trvalé štěstí? A pokud zrovna šťastní nejsme, je to naše vina? Děláme snad něco špatně?

Dva týdny

Abd ar-Rahmán III. byl po všech stránkách mimořádně úspěšný muž. A to jak na poměry 10. století, na jehož počátku žil a vládl v dnes španělské Córdobě, tak v určitém smyslu i na poměry dnešní. Více než padesát let neomezeně kraloval rozlehlé a bohaté říši, která kromě velké části Pyrenejského poloostrova zabírala také sever Afriky a během jeho vlády se dále rozšiřovala.

Abd Al-Rahman Iii
Šťastný pouhých čtrnáct dní. (Abd ar-Rahmán III.) • Autor: Getty Images

Reklama
Reklama

Optikou dneška můžeme ocenit, že vládl ve stabilitě a míru, do jisté míry ctil náboženskou svobodu (coby muslimský vládce měl Židy i křesťany ve své „administrativě“), cenil si vzdělanosti, kterou podporoval výstavbou knihoven či univerzity a „vysoké“ kultury. Mnohé doklady jeho přístupu přežily dodnes, zejména úchvatná architektura (třeba proslulý palác Medina Azahara). Zachovaly se i příběhy o jeho krutosti vůči křesťanům, obvykle se však má za to, že byly buď přibarveny, nebo zcela vymyšleny poté, co katolické síly území dnešního Španělska a Portugalska dobyly zpět.

Abd ar-Rahmán nebyl úplně vysoký a nazrzlé vousy si prý barvil načerno, zjevně mu to ale nijak nekomplikovalo milostný život. Jednak proto, že neobvyklý zjev, který doplňovaly výrazné modré oči, mu údajně spíše přidával na přitažlivosti. A také proto, že šlo o muže, který měl k dispozici ne jeden, ale rovnou dva harémy – jeden obsazený ženami a druhý muži.

Když se však coby mocný chalífa (byl prvním ze „španělské“ větve dynastie Umajjovců, kdo tento titul nesl, jeho předci byli pouhými emíry) na sklonku života ohlížel zpět, činil tak bez zvláštního uspokojení. Pedantská povaha mu pomáhala dobře a organizovaně vládnout, ale také mu velela si desítky let pečlivě zaznamenávat nejen nejrůznější údaje a události, ale také dny, které podle svých slov prožil skutečně šťastně. Když je na konci spočítal, dospěl k překvapivému číslu – bylo jich pouhých čtrnáct. „Vládnu již přes padesát let jako vítěz nebo v míru. Poddaní mě milují, nepřátelé se mě děsí a spojenci mě respektují. Bohatství a pocty, moc a potěšení čekaly na moje volání, ke štěstí jsem nepotřeboval žádné světské požehnání. V této situaci jsem pečlivě sečetl dny čistého a ryzího štěstí, jež mi byly předurčeny: bylo jich čtrnáct,“ vypočítává Abd ar-Rahmán v dopise, který měl být určen jeho nástupci, a celou bilanci končí chmurným zvoláním: „Ach bože! Nevkládej důvěru do tohoto světa.“

Nad příběhem muslimského vládce se více než tisíc let po jeho smrti odehrává spor o to, co vlastně ukazuje. Dokládá nepříjemnou pravdu o tom, že představa trvalého a dlouhodobého štěstí je přelud, nesmyslná iluze, za kterou není dobré se hnát, protože nevyhnutelně skončí zklamáním? Že k tomu jednoduše nejsme z nejrůznějších důvodů vybaveni a je nutné se smířit s tvrdým závěrem – stálého štěstí nelze dosáhnout? Nebo spíš ukazuje, že mocný a bohatý chalífa – stejně jako tolik z nás dnes – hledal štěstí na nesprávných místech? Shrňme si to jednoduše: štěstí je možné dosáhnout, jen se o něm musíme naučit jinak přemýšlet. A možná ho jinak nazývat.

Nepřirozený koncept

Většina z nás nebude mít za sebou život v přepychu ani úchvatné úspěchy či mimořádné zážitky jako modrooký chalífa, ale na konci života nás nejspíš čeká podobně stručný seznam okamžiků naprostého, nezkaleného štěstí.

Daughter holding father's hand in bedroom at home
Pomáhat a pečovat. A pak dospět ke štěstí. • Autor: Getty Images/Maskot

Podávají o tom alespoň zprávu lidé, kteří jsou na konci životů jiných přítomni. „Nevybavuji si, že bych někdy u nějakého pacienta zaslechla, že by mluvil při ohlížení se zpět vyloženě o štěstí,“ říká Jindřiška Prokopová, terapeutka organizace Cesta domů, která zajišťuje širokou škálu služeb spjatých s umíráním, včetně hospicových. „Lidé velmi často umírají nešťastní. Ti, kteří se o ně starají, jsou taky nešťastní. Ale současně platí, že většinou si v tom umějí najít něco dobrého, něco pozitivního.“ Štěstí vidí lidé na konci dráhy v drobných i významnějších událostech – když se podaří před smrtí urovnat či alespoň vysvětlit napjatý vztah s blízkými, když si lidé navzájem odpustí, ale stejně tak když zaberou léky nebo když člověk naposled stihne zajet na chalupu.

Jakmile dojde na hodnocení uplynulých let – a v Cestě domů upozorňují, že tohle se děje mnohem méně, než si myslíme, třeba proto, že lidé si blížící se konec odmítají vůbec připustit –, vzpomínky na prožité štěstí se vynořují, ale obvykle s nějakým hořkým podtónem. Možná jsou zakalené vědomím brzkého konce. „Vzpomínají na to, co bylo, ale je tam přítomný i ten nevyhnutelný smutek,“ říká Prokopová. „Což není nutně špatně, je to vlastně úplně logické.“ A když už někdo svůj život hodnotí jako šťastně prožitý, tak hned dodá, že štěstí bylo vždy ze všech stran obklopeno strádáním a problémy. „Vždy následuje věta, že to nebylo vždy jednoduché,“ dodává také ředitelka Cesty domů Ruth Šormová. „Až v tom kontrastu s těžkostmi nakonec šťastné chvíle vyniknou.“

Část bádání a úvah o štěstí tedy spěje k závěru, že štěstí máme v životě málo, protože jednoduše nepatří k základní lidské výbavě. „Štěstí není přirozené,“ shrnuje nemilosrdně Rafael Euba, španělský psychiatr a terapeut působící na britské univerzitě King’s College, ve své loni vydané knize Chcete být šťastní? Tak se o to přestaňte snažit. „Kdyby tomu tak bylo, nemusely by vznikat návody, jak ho lze dosáhnout. Je to pouze lidský koncept, abstraktní pojem, nepřítomný v našich skutečných prožitcích a postrádající biologický základ.“

Euba v knize zúročuje vlastní bohatou zkušenost psychoterapeuta, v jehož křesle sedělo mnoho pacientů, někteří z nich podobní córdobskému chalífovi. Úspěšnému ruskému podnikateli život se zdravou, stabilní rodinou a v materiálním dostatku fatálně kazí fakt, že na rozdíl od všech svých přátel nemá k dispozici soukromý tryskáč. A když si pak konečně tryskáč pořídí, jeho trudomyslnost to nezlepší, protože zjistí, jak nákladné to celé je. Pohledný maďarský právník netouží po rodině či monogamním svazku a místo toho žije sexuálně naplněný život se ženami i muži, přesto není šťastný. Osamělý starý muž, kterého sužuje konflikt se sousedkou a který ke svému překvapení zjistí, že její smrt mu nepřinesla úlevu, ale další propad do deprese. Penzistka původem z polské Varšavy, jíž podle jejích slov zmizela naděje na jakékoli životní štěstí společně se smrtí rodičů a dvou sester, kteří zahynuli v nacistických koncentračních táborech.

Poznatky z praxe Euba kombinuje s nejrůznějšími studiemi a zjištěními. Hlavním argumentem, který se objevuje i v řadě jiných textů, je také zde marginální role štěstí v rozvoji a přežití lidského druhu: „Příroda podporuje biologické vlastnosti, jež umožňují přežití a rozmnožování, a nepřeje rysům, které tuto funkci nemají.“ O postradatelnosti štěstí v evoluci nepochybují ani lidé, kteří mají na otázku dosažitelnosti dlouhodobé blaženosti poněkud odlišný názor. Třeba sloupkař amerického magazínu The Atlantic, profesor Harvardovy univerzity a sociální vědec Arthur C. Brooks, který o štěstí musí něco vědět, protože o něm do zmiňovaného časopisu více než dva roky pravidelně píše. „Lidé se vyvinuli, aby přežili a předali svoje geny dalším generacím. K tomu však nedošlo vlivem štěstí, ale zcela opačných emocí. Například vztek a strach jsou pravděpodobně nejzákladnějšími mechanismy přežití, součástí strategie ‚zaútoč, nebo uteč‘,“ píše v jednom z více než stovky sloupků. „(…) tyto pudy pomohly našim předkům přežít a rozmnožit se – přičemž často u toho byli nešťastní.“ Přírodě je podle Brookse zkrátka srdečně jedno, jestli jsme šťastní nebo ne.

Během evoluce z tohoto pohledu nezískalo lidské štěstí na důležitosti z nejrůznějších důvodů. Trvale šťastný stav by nejenže nevedl ke spuštění základních mechanismů přežití, ale přímo by tyto mechanismy blokoval. Což by mělo katastrofální následky, jak naznačil slavný experiment s potkany, který v polovině padesátých let provedli američtí psychologové James Olds a Peter Milner. Hlodavcům nainstalovali elektrody, které stimulovaly určité části jejich mozků, přičemž zvířata mohla pomocí jednoduchého mechanismu stimulaci zopakovat.

„Štěstí není přirozené. Kdyby tomu tak bylo, nemusely by vznikat návody, jak ho dosáhnout.“

Tweetni to

Zcela náhodou (původně chtěli měřit něco úplně jiného) výzkumníci stimulaci zaměřili na centra potěšení v mozku, takže místo toho, aby se potkani výbojům vyhýbali, nutkavě – nakonec každé dvě sekundy – je naopak vyhledávali. Protože byli takto mimořádně zaměstnáni vlastními slastnými pocity, zanedbávali hlodavci všechny ostatní základní potřeby a ve finále umírali. Odsud je jen kousek k tvrzení, že my lidé – podobně jako potkani – nutkavě stimulujeme centra potěšení (ať už drogami, prací, nakupováním nebo sexem) a snadno zažíváme chvilkové uspokojení. Spíše než trvalé štěstí na nás ale nejspíš čeká prázdnota a smutek.

Špatné hledání

Nepříliš povzbudivému bilancování chalífa Abd ar-Rahmána se věnuje ve svém psaní o štěstí také citovaný Arthur C. Brooks. A vyvozuje z něj zajímavé závěry. Podle Brookse muslimský panovník nenašel mnoho hlubokého, dlouhodobého štěstí mimo jiné proto, že o něj usiloval výhradně skrze slávu, bohatství a slast. Tedy ve zdrojích, které už Aristoteles nazýval hédonickým aspektem štěstí a které se vyznačují právě onou chvilkovostí, pomíjivostí.

Young happy friends dancing on a music festival.
Hédonisticky. • Autor: Getty Images

Vědci z americké Rochesterské univerzity v roce 2009 zkoumali životní spokojenost 150 vysokoškoláků. Dělítko představovaly životní cíle, které si jako mladí definovali přímo po dokončení studií. Ti, kteří plánovali dosáhnout především profesního renomé a slávy, zažívali později mnohem více negativních emocí, stud nebo strach a trpěli více nemocemi a jinými fyzickými obtížemi. Na druhé straně spokojenější skupina ještě před vstupem do pracovního procesu viděla hlavní smysl v hlubokých, trvalých vztazích s lidmi. U materiálního (ne)dostatku je situace složitější. Jednoznačně a nikoli překvapivě platí, že lidé strádající jsou výrazně nešťastnější než lidé zabezpečení. Od určitého objemu materiálních statků už ale tato otázka přestává hrát roli. A v souvislosti s ekonomickými krizemi různého druhu je pak důležité připomenout zjištění sociologa Ruuta Veenhovena z rotterdamské Erasmovy univerzity – člověk s velmi nízkými, ale rostoucími příjmy může být šťastnější než někdo výrazně bohatší, jemuž finanční prostředky ubývají. Co se týče rozkoše, stačí si připomenout zmíněné potkany coby usoužené „spiklence slasti“.

Naše očekávání štěstí by podle Brookse a dalších tedy mělo směřovat zcela jinými směrem, přesněji více směry. „Trvalou míru štěstí nezvýšíte pouhým zmnožením chvilkových kladných pocitů,“ píše Martin Seligman, americký psycholog působící na Pensylvánské univerzitě a zakladatel tzv. pozitivní psychologie, v knize Opravdové štěstí: pozitivní psychologie v praxi.

Pozitivní psychologové nás rozhodně nenabádají, abychom hledání štěstí rovnou vzdali, jak doporučuje Rafael Euba. Musíme prý o něm ale především začít úplně jinak přemýšlet. „Dobrý pocit spojený s příjemnými emocemi je pro celkové životní štěstí velmi důležitý, i když je vrtkavý a krátkodobý,“ říká Alena Slezáčková, pozitivní psycholožka, která působí na Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. „Nicméně není možné pouze na nich stavět dlouhodobou duševní pohodu. Potřebujete k tomu ještě něco hlubšího.“ Čerpat z hlubších „vrtů“ na štěstí podle Slezáčkové sice také automaticky neznamená, že člověk bude trvale a bezproblémově šťastný, ale v časech krize se o ně může lépe opřít.

Rovnicí ke štěstí

Této alternativě k hédonickému štěstí se říká štěstí eudaimonické a jeho podstatou je přesvědčení, že pokud povedeme smysluplný život, zvyšujeme svoje šance na štěstí dlouhodobé. Trochu krkolomně řečeno, když štěstí přestane být cílem, stane se následkem. „Pokud budete konat dobré věci, budete dobrým člověkem, žít dobrý život,“ vyjmenovává Slezáčková podmínky úspěchu. Pilířů, na nichž lze tuto pevnější konstrukci vybudovat, je pak celá řada: schopnost uvědomovat si vděčnost, odpustit druhým, dávat najevo lásku, altruismus, učit se nebo se o někoho starat. Martin Seligman pak z mnoha faktorů vedoucích k trvalejší spokojenosti vyzdvihl pět: pozitivní emoce, zaujetí, vztahy, pocit smyslu a úspěch. Jinými slovy – pokud by se chalífa Abd ar-Rahmán více věnoval starosti o své chudé a nemocné poddané, pociťoval vděčnost za své privilegované postavení, našel smysl ještě v něčem jiném než ve vládě nad říší, mohl ve svém životě napočítat více šťastných dní než čtrnáct.

Ani pozitivní psychologové ovšem nezavrhují hédonické štěstí. Pokud bychom totiž kráčeli výhradně po cestě štěstí eudaimonického, byli bychom nejen trochu nudní a možná trochu nesnesitelně vzorní, ale také bychom si nevyhnutelně zadělali zase na jiné problémy. „Lidem, kteří jsou primárně nastaveni na pomáhání či péči, sice jejich život dává velký smysl a cítí hluboké uspokojení, ale jsou pak víc ohroženi syndromem vyhoření,“ říká Alena Slezáčková a předkládá zásadní radu – je nutný balanc mezi oběma typy přístupu ke štěstí. Tedy pomáhat druhým a být vděčný, ale zároveň si čas od času udělat radost nakupováním nebo skleničkou s přáteli.

„Dobrý pocit spojený s příjemnými emocemi je pro životní štěstí velmi důležitý.“

Tweetni to

Aby to nebylo příliš jednoduché, vyžaduje dosažení kýžené harmonie hodně úsilí. Nic k nám v tomto směru nepřijde samo od sebe. Proto také Arthur C. Brooks píše opakovaně, že na cestě ke skutečnému štěstí nepotřebujeme nějaké rychlé triky a zkratky, ale především méně atraktivní a pracné rituály, návyky a disciplínu. Abychom se ale zase z vytoužené harmonie příliš nevychýlili, je dobré si připomenout, že na jiné faktory, které hrají roli, zase máme vliv jen omezený.

Citovaný americký psycholog Martin Seligman všechny tyto ingredience štěstí shrnul do rovnice Š = K + O + V. Kromě faktorů, které ovládáme vůlí (V) a kde nás tedy čeká každodenní práce altruismu a pomoci druhým, rovnici dále ovlivňují také vnější okolnosti (O) a osobní konstituce (K) každého z nás. Hořkost na konci života córdobského vladaře tak nemusela být způsobena tím, že je štěstí pro lidský život nepřirozené, nebo tím, že to svoje hledal v krátkodobých požitcích. Možná se taky nehodil do své doby a na svoji pozici a byl konstitucí předurčen k depresivním náladám a temnému pohledu na svět.

Být šťastný je zkrátka pořádně náročný podnik.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1768

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte