Pizza s kimčchi i okvětními lístky

Jdi pracovat do gastronomie, jedině pokud musíš,“ radí ve své biografii Eat a Peach (Jíst broskev) světová kuchařská hvězda David Chang. Tento potomek korejských imigrantů usazených v USA v mládí bolestivě zápasil s neúspěchy a rasovou nenávistí. Chvíli se mu jako teenagerovi dařilo v golfu, ale když i toto pominulo, rozhodl se přijmout osud kuchaře. Rodičům tím přivodil – jak je v korejských rodinách zvykem – nezměrnou tragédii a zármutek. To, před čím se snaží své děti nejvíc chránit, je práce ve večerce a smažení nudlí v bistru. David Chang však se svou první restaurací Momofuku Noodle Bar v New Yorku zazářil, a díky tomu se zbavil psychických obtíží. Dnes je majitelem sítě těchto podniků na obou pobřežích Ameriky a kromě toho vydává kuchařky a točí podcasty a televizní dokumenty.

Když pizzař jede naplno

Co tím chci říct v článku o pizze? Chang svým „udělej to, jen pokud musíš“ popisuje paradoxní faktor úspěchu, který David Gelb, autor a režisér netflixovské série Šéfkuchařův stůl: Pizza, také mapuje. To, co vás totiž nese každodenní dřinou v gastronomii směrem k úspěchu, je zvláštní puzení. Když vám restaurace zbude jako poslední možnost, nikam jinam vás nevezmou než na kuchařskou školu nebo prostě máte obsedantní posedlost stát šestnáct hodin denně v kuchyni, násobně to zvyšuje vaše šance. Proto je gastronomie plná odpadlíků, vášnivců, rebelů nebo lidí, těch, kteří chytli poslední vlak a jedou jím fakt naplno. To pizzaři znají.

A právě na…