Ano, sociální sítě oslabují demokracii

V uplynulých patnácti letech prostoupila sociální média život Američanů důkladněji než mikroplasty jejich krevní oběh nebo než aplikace na rozvoz jídel jejich stravovací návyky. Stačí se podívat na zprávy o konfliktech a v jejich podhoubí najdete často právě sociální sítě. Články o rostoucích sporech uvnitř levicových, progresivistických organizací naznačují, jakou roli hrají Twitter, Slack a další platformy při zrodu „stále častějších, nekonečných žabomyších válek“, jak je popsal Ryan Grim na serveru The Intercept. Kongresové vyšetřování povstání 6. ledna pak, na mnohem vyšší úrovni konfliktu, ukázalo, jak tweety Donalda Trumpa přilákaly do Washingtonu dav jeho stoupenců a nasměrovaly ho proti viceprezidentovi. Ke koordinaci samotného útoku pak krajně pravicové skupiny využily různé další platformy.

Sociální média změnila život v Americe na tisíc různých způsobů a téměř dva ze tří Američanů dnes věří, že se jedná o změny k horšímu. Vědci z akademické sféry se nicméně stále nedokážou dohodnout, zda sociální média skutečně škodí. Pro společnosti jako Meta (dříve Facebook) to představuje obrovskou výhru. Mohou totiž, podobně jako kdysi výrobci cigaret, tvrdit, že věda ještě „neřekla poslední slovo“.

Absence vědeckého konsenzu ponechává otevřenou možnost, že sociální média nakonec škodlivá být nemusejí nebo že škodí pouze omezeně. Možná jsme pouze obětí další vlny paniky spojené s nástupem nových technologií a podobně jako kdysi v případě televize se naše obavy po desetiletích rozporuplných studií nakonec rozplynou. Jinou možností ovšem je, že jsou sociální média skutečně nebezpečná, že se však zároveň mění příliš rychle na to, aby jejich dopady dokázaly sociální vědy popsat. Komunita vědců vždy vychází z jakési formy morální skepse: na počátku předkládáme tzv. nulovou hypotézu (v tomto případě, že sociální média neškodí) a žádáme, aby vědci, pokud chtějí své závěry publikovat, předložili silné a statisticky významné důkazy. To zabere nějakou dobu, vypracování a zveřejnění studie obvykle trvá několik let, dalších pět nebo více roků pak zabere vznik přehledových studií a metaanalýz. K dosažení shody vědci někdy potřebují celá desetiletí. Naopak sociální média se dokážou dramaticky proměnit během několika málo let.

Pokud tedy začala sociální média po roce 2010 skutečně podrývat demokracii (a také důvěru v instituce nebo mentální zdraví mladých lidí), nemůžeme očekávat, že by věda „řekla poslední slovo“ dříve než po roce 2030. Tou dobou už ale budou dopady sociálních médií radikálně odlišné a škody napáchané v předchozích desetiletích mohou být nevratné.

Dovolte mi, abych se v tuto chvíli vrátil o kousek zpět. Letos na jaře zveřejnil časopis The Atlantic můj esej s názvem Why the Past 10 Years of American Life Have Been Uniquely Stupid (Proč bylo poslední americké desetiletí tak neobvykle stupidní). Tvrdil jsem v něm, že nejlepší způsob, jak pochopit chaos a fragmentaci dnešní americké společnosti, je začít vnímat sebe sama, jako bychom byli obyvateli Babylonu ve chvíli, kdy nás Bůh učinil neschopnými rozumět vzájemně jeden druhému.

Ukázal jsem také, jak došlo v letech 2009–2012 k několika malým zásahům do architektury platforem sociálních médií, což zrychlilo šíření příspěvků a změnilo tak povahu sociálních vztahů. Lidé si najednou mohli rychleji předávat nejrůznější drby a polopravdy a mohli se snáze sdružovat do homogenních „kmenů“. Ještě důležitější podle mého názoru pak bylo, že sociální média jako Twitter a Facebook mohl kdokoli snadno využít k útoku proti komukoli. Bylo to, jako by sociální sítě rozdaly mezi lidi miliardy malých pistolí na šipky. A i když většina lidí snad ani po nikom střílet nechtěla, tři skupiny se naopak pustily do palby s velkým zápalem: krajní pravice, krajní levice a trollové.

Všechny tři zmíněné skupiny náhle dostaly příležitost dominovat konverzacím, zastrašovat své odpůrce a donutit je tak k mlčení. Pevnější půdu pod nohama získala i čtvrtá skupina, ruští agenti, ta ale nepotřebovala útočit přímo na konkrétní uživatele. Jejich dlouhodobý projekt, jenž se ve velkém rozběhl v roce 2013, spočíval jednoduše v propagaci textů prohlubujících nedůvěru Američanů k institucím a jejich vzájemnou nenávist.

Moje esej byla až překvapivě nekontroverzní, alespoň na sociálních médiích proti mně nevystoupil téměř nikdo. Několik reakcí ale přesto zveřejněno bylo, včetně jedné od zmíněné firmy Meta, jež odkazovala ke studiím, které podle jejího názoru vyvracely moje argumenty. Týdeník The New Yorker zase otiskl esej Gideona Lewise-Krause, který o tématu hovořil se mnou i s dalšími vědci specializovanými na politiku a sociální média. Ve svém textu pak tvrdil, že sociální média snad mohou škodit, ale že vědecká literatura je v této otázce příliš nejasná a příliš si protiřečí na to, aby bylo možné dojít k jasným závěrům.

Byla tedy moje diagnóza správná, nebo jsou obavy z dopadů sociálních médií přehnané? To je ta zásadní otázka pro budoucnost naší společnosti. Ve svém původním textu jsem napsal, že kritika nás činí moudřejšími. Proto jsem vděčný firmě Meta i vědcům, s nimiž mluvil Lewis-Kraus, že mi pomohli zpřesnit a rozšířit vlastní argumenty ve třech následujících směrech.

Jsou dnes demokracie polarizovanější a méně odolné?

Ve své eseji jsem vyjmenoval celou řadu škod, jež sociální média na společnosti napáchala. Politická polarizace byla pouze jednou z nich, pro zhoršující se fungování demokracie je však ústředním tématem.

Meta zpochybňovala, že by odpovědnost za rostoucí polarizaci společnosti měla nést právě sociální média. Pratiti RayChoudhury, vedoucí výzkumu zmíněné společnosti, odkazovala ke studii Leviho Boxella, Matthewa Gentzkowa a Jesse Shapira, jež sledovala trendy ve dvanácti zemích a zjistila, jak argumentovala paní RayChoudhury, že „v některých zemích byla polarizace na vzestupu již v době, kdy Facebook ještě vůbec neexistoval, a v jiných naopak oslabila právě ve chvíli, kdy se v nich rozšířilo užívání internetu i Facebooku“. Mark Zuckerberg citoval v nedávném rozhovoru s autorem podcastů Lexem Fridmanem stejnou studii a snažil se s její pomocí podpořit ještě odvážnější tvrzení, když prohlásil, že „většina akademických studií, s nimiž jsem se setkal, ve skutečnosti ukazovala, že sociální média souvisejí s poklesem polarizace ve společnosti“.

Jsou tedy prostřednictvím zmíněné studie sociální média skutečně z obliga? Práce zmíněných vědců konstruovala politickou polarizaci na základě odpovědí z průzkumů ve dvanácti zemích, z nichž většina disponovala údaji od sedmdesátých let minulého století, a poté je zakreslila do přímek, jež nejlépe kopírovaly jednotlivá data za několik desetiletí. Je pravdou, že zatímco část přímek stoupala vzhůru (což znamená, že polarizace v celém období rostla), jiné se svažovaly směrem dolů. Moje tvrzení se ale netýkalo posledních padesáti let. Šlo v něm o fázovou změnu, k níž došlo na počátku desátých let 21. století poté, co Facebook a Twitter změnily svou architekturu, aby tak otevřely mezi svými uživateli stavidla hypervirality.

Napsal jsem tedy e-mail jednomu z autorů studie, Matthewovi Gentzkowovi, a požádal ho, zda by mohl do grafů na počátku desátých let vložit „předěl“, aby bylo patrné, zda vývoj polarizace změnil směr nebo se v posledních deseti letech zrychlil. Odpověděl mi, že pro období po roce 2010 neexistuje dostatečné množství dat, a že by tedy taková analýza nebyla spolehlivá. Dodal také, že reakce firmy Meta opomněla citovat článek z roku 2020, v němž došel spolu se svými třemi kolegy k závěru, že deaktivace Facebooku v období čtyř týdnů před kongresovými volbami v roce 2018 mezi náhodně zvolenými respondenty výzkumu vedla ke snížení polarizace.

Odpověď Mety mě motivovala k pátrání po dalších publikovaných textech ve snaze zjistit, co se v desátých letech s demokraciemi vlastně přihodilo. Objevil jsem čtyři. Jeden z nich žádný převažující trend v polarizaci nezjistil, podobně jako studie Boxella, Gentzkowa a Shapira však neměl k dispozici téměř žádná data po roce 2015. Další tři pracovaly s údaji až do roku 2020 a všechny hlásily podstatný nárůst polarizace nebo snížení počtu či kvality demokratických společností po celém světě.

Letos vydaná výroční zpráva V-Dem Institutu (Institutu pro rozmanitost demokracie) například zjistila, že „liberální demokracie dosáhla svého vrcholu v roce 2012, kdy fungovala ve dvaačtyřiceti zemích, a nyní se nachází v nejhorším období za posledních pětadvacet let“. Zpráva shrnula proměnu demokracie ve světě v posledním desetiletí temnými slovy: „Před pouhými deseti lety vypadal svět zásadně jinak než dnes. V roce 2011 se v každém měřeném aspektu demokracie zlepšovalo více zemí, než kolik se jich zhoršovalo. V roce 2021 byla situace právě opačná: v téměř všech demokratických aspektech, jež V-Dem Institut měří, se více zemí zhoršuje, než zlepšuje.“

Zpráva rovněž konstatuje, že tzv. toxická polarizace, jež se projevuje poklesem „respektu k protiargumentům a souvisejícím projevům deliberativní složky demokracie“, se prohloubila nejméně ve dvaatřiceti zemích (v deliberativní emokracii je ústředním prvkem rozhodování zvažování různých možností – pozn. red.).

Studie Yunuse E. Orbana zveřejněná týden poté, co vyšel můj článek v časopisu The Atlantic, došla k závěru, že ústup demokracie po roce 2008 zrychluje a že to souvisí s afektivní polarizací, neboli s pocity nepřátelství ke druhé straně. Když je afektivní polarizace vysoká, obě strany tolerují antidemokratické chování „svých“ politiků – jako například právě útok na budovu Kongresu 6. ledna 2021.

A konečně, celosvětový pokles nejrůznějších ukazatelů rozvoje demokracie zaznamenala po roce 2015 i organizace Economist Intelligence Unit.

Zmíněné tři studie nemohou doložit, že úpadek demokracie skutečně způsobila sociální média, na rozdíl od Mety a Zuckerberga nicméně ukazují celosvětový trend směrem k polarizaci, k němuž došlo právě v minulém desetiletí, tedy v době, kdy svět začal sociální sítě naplno využívat.

Vytvořila sociální média nebezpečné sociální bubliny?

Proč tedy demokracie po roce 2010 oslabily? A jak mohla vést sociální média k jejich fragmentaci a rostoucí nestabilitě? Jedna z populárních teorií tvrdí, že sociální sítě třídí své uživatele do jakýchsi „bublin“, uzavřených komunit podobně smýšlejících lidí. Nedostatek kontaktu s lidmi zastávajícími rozdílná stanoviska pak umožňuje, aby se prosadil jakýsi typ tribálního, skupinového myšlení. To snižuje kvalitu uvažování všech, také ovšem naděje na dosažení kompromisu nezbytného pro fungování demokracie.

Podle firmy Meta nicméně „stále více výzkumů vyvrací představu, že algoritmy sociálních sítí vytvářejí sociální bubliny“. Společnost odkazuje na dva zdroje potvrzující její názor, mnoho studií však přináší důkazy o opaku. Protože jsou studie s navzájem protichůdnými výsledky v sociálněvědním výzkumu běžné, vytvořil jsem v loňském roce spolu s Chrisem Bailem, sociologem z Dukeovy univerzity, jakousi „kolaborativní přehledovou studii“. Jedná se o veřejný dokument na Googlu, ve kterém jsme uspořádali výtahy ze všech studií o vlivu sociálních médií na demokracii, jaké jsme našli, a pak jsme vyzvali další odborníky, aby přidávali ještě další studie, komentáře i kritiku. V naší přehledové studii se soustředíme na výzkum v sedmi různých otázkách, včetně toho, zda sociální média podporují vznik sociálních bublin. Lewis-Kraus se s dokumentem podrobně seznámil a v časopise The New Yorker napsal: „Ve výsledku mám za to, že vůbec nic není jednoznačné nebo jasné.“

Pokud jde o jednoznačnost, má rozhodně pravdu. Jak jsem se ale naučil během práce na třech podobných dokumentech, badatelé často docházejí k protichůdným závěrům, protože na původní otázku hledali odpověď odlišným způsobem. To v praxi znamená, že zvolili rozdílné postupy, jak abstraktní otázku (například o sociálních bublinách) převést na něco konkrétního a měřitelného. Například výzkumníci, kteří se rozhodli měřit existenci sociálních bublin tak, že monitorovali rozmanitost zpráv, jež lidé sledují, většinou mnoho důkazů pro jejich vznik nenacházeli. Dokonce i vyhranění členové jednotlivých komunit jsou nakonec vystaveni zprávám a videím z opačné strany. Na to se odvolávají oba zdroje, které firma Meta citovala ve své obhajobě.

Naopak vědci, kteří měřili existenci sociálních bublin prostřednictvím mapování sociálních vztahů a sítí, obvykle nacházejí důkazy o tzv. „homofilii“, to jest tendenci lidí zapojovat se do vztahů s osobami, které se jim nějak podobají. Jedna studie politicky angažovaných uživatelů Twitteru například zjistila, že „jsou disproporčně vystaveni informacím podobně smýšlejících lidí a že se tyto informace mezi podobně smýšlejícími lidmi také rychleji šíří“.

Máme tedy hodit ručník do ringu a prohlásit, že si zjištění vzájemně odporují? Nikoli, měli bychom je integrovat, jak to učinila socioložka Zeynep Tufekci ve své eseji z roku 2018. Ta napsala, že konfrontace s protichůdnými názory na sociálních sítích „není, jako když je čtete v novinách, o samotě“. Spíše je to podle ní „jako slyšet je z úst soupeřů někde na stadionu, zatímco vy je skandujete uprostřed kotle fanoušků vlastního klubu… Pokřikováním na fanoušky soupeře si vlastně vytváříme vazbu na svůj vlastní tým.“ Pouhé setkání s různými zdroji zpráv tak ještě neznamená automatické rozbití sociálních bublin. Ve skutečnosti je může i posílit.

Taková úzce provázaná uskupení pak mohou mít hluboké politické důsledky, jak uznalo i několik mých kritiků v článku v časopise The New Yorker. Svět po pádu Babylonu se vyznačuje především tím, že extrémy jsou nyní mnohem hlasitější a vlivnější než dříve. Mohou mít také silnější sklony k násilí. Nedávný výzkum Mortezy Dehghaniho a jeho kolegů z Univerzity Jižní Kalifornie ukazuje, že lidé jsou ochotnější páchat násilí, pokud jsou sami součástí komunity, kterou vnímají jako morálně homogenní.

Takový závěr zjevně potvrzuje i prohlášení osmnáctiletého muže, který nedávno zabil deset černochů v supermarketu v Buffalu. Část jemu připisovaného manifestu tvoří otázky a odpovědi, v nichž napsal: „,Jak jste došel ke svým současným postojům?‘ ,Většinou na internetu. Lidé, se kterými jsem se setkal osobně, měli na mé osobní přesvědčení jen malý nebo žádný vliv.‘“

Vrah potom pokračuje a tvrdí, že četl informace „ze všech ideologických zdrojů“, já ale příliš nevěřím, že by skutečně konzumoval nějakou vyváženou informační směs nebo – což je ještě důležitější – že by se na internetu stýkal s ideologicky rozrůzněnými uživateli. Vlastní útok dokonce živě vysílal, a to naznačuje předpoklad, že vlastní komunita sdílí jeho pokřivený pohled na svět spolu s ním. V městečku vzdáleném 200 kilometrů od Buffala přitom tak extrémní a zároveň homogenní skupinu stoupenců určitě nalézt nemohl. Právě díky sociálním médiím nicméně našel mezinárodní společenství extrémních rasistů, kteří společně uctívali předchozí masové vrahy a od kterých také část svého manifestu opsal.

Jsou sociální média hlavním viníkem?

Pratiti RayChoudhury ve své odpovědi na můj esej netvrdila, že Meta nenese žádnou vinu. Její obhajoba se ubírala dvěma směry: tvrdila, že výzkum ještě nedošel ke konečným závěrům a že bychom se tak či onak měli soustředit na běžná média jako na hlavní pachatele popsaných škod.

Poukázala při tom na studii o roli kabelové televize a mainstreamových médií jako hnacích motorů polarizace. V tomto bodě se nemýlí, americká kulturní válka má kořeny sahající až do neklidných šedesátých let, což potom v sedmdesátých letech vedlo k aktivizaci evangelikálů a dalších konzervativců. Sociální média, jež se objevila teprve kolem roku 2004 a skutečně nebezpečná se podle mě stala až po roce 2009, jsou tak v tomto fenoménu skutečně teprve novým hráčem.

Ve své eseji jsem tomuto kontextu věnoval jeden odstavec a zdůraznil jsem v něm roli, kterou při radikalizaci Republikánské strany sehrála v devadesátých letech televizní stanice Fox News. Měl jsem však napsat víc. Příběh názorové polarizace společnosti je složitý a politologové při jeho interpretaci citují celou řadu faktorů, včetně rostoucího politického zneužívání rozdílů mezi venkovem a městem, rostoucí míry přistěhovalectví, zvyšující se moci velkých a často názorově vyhrocených politických sponzorů nebo ztráty společného nepřítele po rozpadu Sovětského svazu či po odchodu „nejslavnější generace“ nesené a kalené étosem druhé světové války. A přestože se polarizace začala stupňovat po roce 2010, její počátky se datují do devadesátých let, takže dnešní stav nelze ve své většině připsat sociálním médiím.

Rozhořčení na sítích je pomíjivé. I proto je třeba stát si za svým a nebát se útoků.

Můj text se však nezaměřil na běžnou polarizaci. Snažil se vysvětlit nové dynamické procesy, jež se vynořily po roce 2010, konkrétně vzájemný strach, dokonce – a možná obzvláště – i uvnitř skupin, jejichž členové své politické nebo kulturní názory sdílejí. Tento strach vytvořil celou řadu nových sociálních a politických problémů.

Ztráta společného nepřítele a další trendy, jež mají kořeny ve 20. století, mohou pomoci pochopit stále vypjatější vztahy mezi americkými názorovými protipóly, nemohou však vysvětlit, proč tolik vysokoškolských studentů a profesorů začalo kolem roku 2015 náhle hovořit o vlastních obavách a začalo stále více pěstovat autocenzuru. Tito většinou levicově orientovaní lidé se nebáli „druhé strany“; báli se malého počtu studentů, kteří byli ještě radikálněji nalevo a kteří nadšeně pásli po verbálních přečinech a využívali sociální média k veřejnému zostuzení údajných provinilců.

O několik let později se stejný jev rozšířil do redakcí, firem, neziskových organizací a mnohých jiných částí společnosti. V té době už kulturní války probíhaly dvě nebo tři desetiletí, v polovině desátých let se ale terčem rozlíceného davu na sítích začali stávat i běžní lidé, kteří neměli žádný velký veřejný profil. Vzpomeňte si na slavný případ z roku 2013, když Justine Sacco těsně před nástupem do letadla v Londýně zveřejnila na Twitteru necitlivý vtip o své cestě do Jihoafrické republiky, a než přistála v Kapském Městě, stala se v podstatě mezinárodním veřejným nepřítelem. Následujícího dne pak ztratila zaměstnání. Nebo si vezměte, s jakou chutí využívá krajní pravice sociální média ke zveřejňování jmen a fotografií většinou neznámých místních volebních úředníků, zdravotníků a členů školských rad, kteří se odmítají podřídit jejímu politickému tlaku a kteří jsou pak vystaveni vlnám nenávisti, včetně výhrůžek násilím sobě i svým dětem – jen proto, že dělají svou práci. Před nástupem hypervirálních sociálních médií v roce 2009 k takovým situacím jednoduše nemohlo docházet.

Strach ze zostuzení, udání, prozrazení osobních informací, ztráty zaměstnání nebo dokonce fyzického napadení vede k autocenzuře a umlčení odlišných názorů. A na to jsem se ve své eseji zaměřil. Pokud jsou v rámci jakékoli skupiny potlačovány odlišné postoje, snižuje se časem citlivost takové skupiny, její schopnost chápat a vlastně i její akceschopnost.

Sociální média tak možná nejsou hlavní příčinou polarizace, jsou ale důležitým faktorem, se kterým je možné něco dělat. Domnívám se, že jsou také hlavní příčinou epidemie „strukturální stupidity“, jak jsem ji nazval, která v poslední době postihla mnoho klíčových amerických institucí.

Jak můžeme situaci zlepšit?

V textu jsem představil řadu strukturálních řešení, jež by nám umožnila napravit část škod, které sociální média napáchala na našich klíčových demokratických a epistemických institucích. Shrnul jsem je do tří základních bodů: 1) upevnit demokratické instituce tak, aby byly schopny odolat chronickému hněvu a nedůvěře, 2) reformovat sociální média tak, aby méně rozkládala společnost a 3) lépe připravit příští generaci na demokratické občanství v nové éře.

Jsem přesvědčen o tom, že zmíněné reformy je zapotřebí začít uplatňovat okamžitě, i když věda „ještě neřekla poslední slovo“. Přijatelným důkazním standardem pro přijetí článku do vědeckého časopisu nebo pro určení viny v trestním procesu obvykle bývá, že je tvrzení mimo rozumnou pochybnost. V otázkách veřejného zdraví nebo ohrožení společnosti je ale takto nastavená laťka příliš vysoko. Vhodnějším standardem je ten, který se používá v občanskoprávních procesech, totiž převaha důkazů. Poškozují sociální média pravděpodobně americkou demokracii alespoň jedním ze sedmi způsobů analyzovaných v našem kolaborativním přehledu, nebo spíše ne? Vyzývám čtenáře, aby si dokument sami prostudovali. Vyzývám také komunitu sociálních vědců, aby našla rychlejší způsoby, jak zkoumat potenciální hrozby, jako jsou sociální média, jejichž platformy a účinky se rychle mění. Naším mottem by mělo být v parafrázi na známé heslo Marka Zuckerberga „postupuj rychle a všechno prověřuj“. Společné recenzní dokumenty jsou jedním ze způsobů, jak urychlit seznamování vědců s prací svých kolegů.

Zvažoval jsem také, že do svého textu přidám vedle popsaných strukturálních řešení také krátký oddíl o tom, co může udělat každý z nás jako jednotlivec. Výsledek však zněl příliš kazatelsky, a tak jsem ho zase vyškrtl. Nyní svého rozhodnutí lituji. Měl jsem poznamenat, že každý z nás jako jednotlivec může být součástí řešení tím, že se rozhodne jednat odvážně, uměřeně a s ohledem na druhé. Promluvit veřejně nebo si stát za svým ve chvíli, kdy se na vás valí příval výsměšných, urážlivých či jinak nepřátelských komentářů, si žádá spoustu odvahy. Může se snadno stát, že se na vaši obranu nikdo nepřidá (ze strachu, že se sám stane terčem dalšího útoku).

Sociální média však naštěstí obvykle neodrážejí skutečný život, a stále více lidí to začíná chápat. Před několika lety jsem slyšel postřeh od jednoho staršího obchodního ředitele. Poznamenal, že před sociálními médii, když dostal tucet rozzlobených dopisů nebo e-mailů od zákazníků, podnítilo ho to k akci, protože předpokládal, že musejí existovat tisíce dalších nespokojených zákazníků, kteří se ovšem neobtěžovali napsat. Nyní však, pokud tisícovka lidí lajkuje rozhněvaný tweet nebo příspěvek na Facebooku namířený proti jeho společnosti, předpokládá, že musí existovat možná i deset lidí, kteří se zlobí doopravdy.

Když si uvědomíte, že rozhořčení na sociálních sítích je pomíjivé a většinou jen performativní povahy, bude pro vás snazší mu čelit bez ohledu na to, zda jste rektor univerzity nebo rodič vystupující na zasedání školské rady. Všichni můžeme aktivněji projevovat své odlišné názory nebo můžeme uvnitř hloupnoucích institucí podpořit ty, kteří takový odlišný názor mají. Všichni můžeme naslouchat s otevřenější myslí a mluvit tak, abychom navázali dialog, a nikoli pouze působili na publikum. Výuka těchto dovedností je pro naše děti a studenty klíčová, protože právě oni jsou generací, která bude muset v digitální éře znovu objevit deliberativní demokracii a Tocquevillovo „umění sdružovat se“.

Musíme také projevovat soucit. Strach a krutost postbabylonské éry jsou důsledkem jejího sklonu tleskat veřejným projevům agrese. Sociální média nás všechny postavila doprostřed římského Kolosea a mnozí diváci chtějí vidět zápas a krev. Jakmile si však uvědomíme, že jsme gladiátory, kteří byli do boje zmanipulováni jenom proto, aby mohli generovat „obsah“, „zájem“ a finanční příjmy, můžeme boj odmítnout. Můžeme být velkorysejší ke svým spoluobčanům, zvláště při vědomí, že naši zlobu často záměrně vyvolávají firmy s pomocí ustáleného souboru psychologických triků. Můžeme také veřejné konflikty zcela odmítnout a využívat sociální média ke svým vlastním účelům, což pro většinu lidí bude znamenat více soukromé komunikace a méně veřejných projevů.

Svět po Babylonu nevybudují dnešní technologické společnosti. Tato práce padne na bedra občanů, kteří pochopí síly, jež nás přivedly na pokraj sebezničení. Ti pak vytvoří nové návyky, ctnosti, technologie a sdílené narativy, jež nám umožní vychutnat si vše, co přináší život prožitý a odpracovaný společně bez věčných hádek a konfliktů. X

© 2022 The Atlantic Media Co., as first published in
The Atlantic magazine or on Theatlantic.com (as applicable). All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.