Nekoupil jsem si jedinou starou desku, byl to čas hojnosti,“ vzpomíná v knize Roztrhej to a začni znovu britský hudební novinář Simon Reynolds. Psal se rok 1978, zpěvák Johnny Rotten ze Sex Pistols prohlásil punk za mrtvý a rozpustil kapelu, ale podle Reynoldse to teprve tehdy začalo být zajímavé. Punk se svým chaosem a provokacemi znamenal přechodový rituál a šokovou terapii pro společnost, následný postpunk značil dospělost. Byl bohatší, rafinovanější, intelektuálnější, ale neztratil intenzitu a dravost. Byl to zlomový okamžik, ale historici ho míjeli; osmá dekáda byla vnímána jako „období neohrabaných pokusů a marnivců se směšnými účesy a synťáky“.
Reynolds měl opačný názor a byl mezi prvními, kdo tuto éru do hloubky prozkoumal. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let už nestačilo punkové „tady jsou tři akordy, teď založ kapelu“. Postpunkové kapely kombinovaly kytary s tehdy ještě futuristickými syntezátory. Sheffieldští Human League dělali „zvrhlé disko“ a newyorští Talking Heads čerpali z afrických rytmů, manchesterské skupiny jako The Fall nebo Joy Division obdivovaly francouzské existencialisty a zaznamenávaly rozklad města, kde se zavírala jedna továrna za druhou. Spolu s tím se vyvíjel i způsob, jakým se hudba vytváří, jak se poslouchá a jak se o ní píše. Vznikala nezávislá vydavatelství jako Factory Records nebo Rough Trade, která protestovala proti velkým značkám a korporátním továrnám na hity.
Do hudební publicistiky pronikaly společenské teorie,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
