Gabor Maté
Gabor Maté • Autor: Matěj Stránský

Přestože není původní profesí psychiatr ani psycholog, stal se světově nejproslulejším expertem na téma dětského traumatu a jeho vlivu na vznik závislosti. Zástupy lidí se svěřují s tím, že jim knihy, přednášky nebo rozhovory s ním zásadně pomohly přijmout jejich vlastní trápení. Až se někdy zdá, že kanadský rodinný lékař Gabor Maté, charismatický potomek maďarských Židů, který v dětství jen těsně unikl holokaustu a dlouhá léta se potýkal s vlastní závislostí, disponuje jakýmsi tajemným léčitelským kouzlem. Na konci května představil Maté na konferenci v Praze celovečerní dokumentární film o své práci nazvaný Moudrost traumatu.

Jednodenní konference o traumatu, na které v Česku vystupujete, byla téměř okamžitě vyprodaná. Kolik lidí by se o takové téma zajímalo před třiceti lety?

Hádám, že by jich přišlo tak pět.

Co se od té doby změnilo?

Lidé mluví o tématu traumatu a jeho vlivu na život už dlouhou dobu. Dokonce i Sigmund Freud se traumatem zabýval na začátku kariéry, než přišel se svými teoriemi. Ale dlouho tuhle konverzaci vedli hlavně lidé, kteří byli sami traumatizováni. V oficiálních lékařských kruzích se o dopadech traumatu nemluvilo. V Americe se situace začala měnit po vietnamské válce, z níž se spousta vojáků vrátila s tím, čemu dnes říkáme posttraumatická stresová porucha. Diskuse už se nedala dál potlačovat. Osobně si myslím, že dlouho převažující model psychiatrie, který se snažil vše vysvětlit biologií mozku, aniž by se díval na lidské životy, byl obrovským selháním. A stejně tak i model medicíny jako takové, který odděluje mysl od těla. Změna nastala v posledních desetiletích jednak s uvědoměním důsledků traumatu a také s rostoucí mírou stresu v životě západního člověka. Tématu se dostalo víc veřejné pozornosti. Například ve Spojených státech je mezi bestsellery už několik let kniha o traumatu Tělo sčítá rány od Bessela van der Kolka. Není to žádné lehké čtení. I moje knihy byly přeloženy do třiceti jazyků – což není zpráva o mně, ale o tom, že čím dál víc lidí zjišťuje, že zabývat se traumatem má smysl.

Vy jste si sílu dopadů traumatu uvědomil v první dekádě nového století při práci s narkomany v proslulé čtvrti Downtown Eastside v kanadském Vancouveru. Kdy vám začalo docházet, že většina z nich propadla drogám kvůli děsivým zážitkům z dětství?

Nebylo to úplně takhle. Když jsem začal pracovat se závislými, byl jsem si už velmi dobře vědom souvislostí mezi traumatem, duševním a fyzickým zdravím a závislostí. Ty jsem objevoval dřív, když jsem psal první knihu o dětech s hyperaktivitou a poruchou pozornosti. Co jsem si ale neuvědomil, je to, jak silně odborná komunita tohle spojení ignoruje. V polovině nultých let jsem začal psát knihu V říši hladových duchů, abych zachytil své osobní zkušenosti s populací těch nejzuboženějších uživatelů návykových látek. A když jsem začal procházet literaturu, všiml jsme si, že nikdo zatím nepublikoval knihu, v níž by spojil vědu o vývoji lidského mozku, psychologii traumatu, životní zkušenosti lidí a závislost. Byl jsem velmi překvapen, protože na tohle téma už existoval rozsáhlý výzkum. Nebyl ale znám širší veřejnosti, nebrali ho v úvahu lékaři, a to dokonce ani v centrech pro léčbu závislosti. Takže jsem prostě tato témata ve svém textu jen spojil dohromady. A kniha se stala větším fenoménem, než jsem si vůbec dokázal představit.

Narkomani jako my

Vaše práce oslovila mnoho lidí, jejichž závislost nemá zdaleka tak destruktivní podobu jako u vašich klientů v Downtown Eastside. Přesto vychází z podobných příčin. Jak vlastně funguje spojení mezi traumatem a závislostí?

Moje definice závislosti zní, že jde o jakékoli chování, v němž člověk nachází dočasnou úlevu a potěšení, po němž baží a kterého se nedokáže vzdát navzdory negativním důsledkům. Možná slyšíte, že v ní není nic o drogách – je to jakékoli chování. Mohou to být drogy, ale stejně tak existuje závislost na sexu, hazardních hrách, nakupování, jídle, pornografii, práci nebo moci.

Trauma, zejména to prožité v dětství, způsobuje obrovskou vnitřní emoční bolest. A všechny druhy závislosti jsou snahou uniknout z téhle bolesti.

Tweetni to

Je to opravdu možné takto srovnávat?

Odmítám vyčleňovat lidi závislé na drogách jako něčím odlišné od zbytku. To děláme proto, že drogy jsou kriminalizované, ale ve skutečnosti jejich reakce není v principu ničím odlišná od chování spousty lidí z běžné společnosti. Trauma, zejména to prožité v dětství, způsobuje obrovskou vnitřní emoční bolest. A všechny druhy závislosti jsou snahou uniknout z téhle bolesti. Když se pomocí zobrazovacích metod podíváte, co se děje v mozku závislého člověka, uvidíte, jaké okruhy jsou zapojeny do závislosti, například heroinové. Tenhle opiát je nejmocnější prostředek úlevy od bolesti, jaký známe, může takhle fungovat ovšem proto, že v lidském mozku existují receptory, na které se může navázat. Proč je tam vůbec máme? Protože lidské tělo vyrábí své vlastní interní opiáty, které se jmenují endorfiny. Využívá je pro mnoho různých věcí, z hlediska porozumění závislosti jsou pak podstatné tři: endorfiny ulevují od bolesti, zprostředkují pocity radosti a štěstí a umožňují vytvoření vztahu mezi rodiči a jejich dětmi. Endorfiny jsou důvodem, proč jsou rodiče v pozitivním smyslu závislí na svých dětech – protože je to příjemné.

Lidé tedy padají do heroinové závislosti proto, že si nedokážou vyrábět vlastní endorfiny?

Lidský mozek se vyvíjí v interakci s okolním prostředím a endorfinové okruhy lásky, radosti, vztahu a úlevy stejně tak. Emoční prostředí je nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje vývoj mozku a začíná to už v děloze. Když je člověk v dětství traumatizován, tyhle okruhy se nevyvinou, jak by měly. Lidé se pak snaží dostat zvenčí to, co by jim měly život a jejich tělo přinášet zevnitř. A k tomu trauma znamená větší bolest, před kterou se snažíte utéct. Je tu jasné spojení mezi psychologií, fyziologií a životními zkušenostmi.

Dá se zmíněná souvislost nějak prokázat?

Existují jasná data, že čím horší jsou vaše životní zkušenosti, tím vyšší existuje riziko, že si vytvoříte závislost. V jednom slavném souboru studií, kdy se měřil počet tzv. nepříznivých událostí v dětství – ať už to bylo fyzické, sexuální a emoční zneužívání, násilí v rodině, ztráta rodiče nebo zanedbávání –, se ukázalo, že s každou další takovou událostí roste riziko závislosti exponenciálně. U chlapců například vyšlo, že pokud v dětství zažili šest takových zkušeností, měli o 4600 procent vyšší riziko, že se stanou injekčními uživateli heroinu, než děti, které neprožily žádnou.

Sám ale říkáte, že stejný mechanismus stojí i v pozadí společensky lépe akceptovatelných závislostí. Proč se tedy z jednoho člověka s traumatem stane bezdomovec a z druhého úspěšný workoholik?

Částečně hraje roli, v jaké společenské třídě se narodíte. Když vyrůstáte jako černošské dítě v chudinské čtvrti, máte větší pravděpodobnost, že spadnete do drog. Donald Trump měl například velmi zneužívající dětství a vytvořil si coby kompenzaci závislost na penězích a moci. Dokonce takovou, že i když prohrál volby, odmítl tomu uvěřit. Prostě proto, že to pro něj bylo v tu chvíli příliš emocionálně nebezpečné. Takže do jisté míry vás chrání společenské postavení, ale nikdy ne úplně. Trumpův bratr například zemřel na následky alkoholismu. Roli samozřejmě hraje to, co potkáte na cestě životem.

Znamená to, že každé trauma vede k nějaké formě závislosti?

Ne, tohle jsem nikdy neřekl. Říkám ale, že každý, kdo se stane závislým, byl někdy traumatizován. To je rozdíl. Trauma se může projevit jiným způsobem, závislost je jeden z nich. Někdo jiný může trpět depresemi, úzkostmi nebo posttraumatickým stresovým syndromem nebo se u něj rozvine autoimunitní onemocnění.

Adiktologové s vaší perspektivou souhlasí. Často ale dodávají, že trauma není jedinou příčinou v rozvinutí závislosti, svoji roli hrají také biologické a kulturní vlivy.

Já si myslím, že nelze oddělovat biologii, psychologii a sociální prostředí. Mozek se vyvíjí v interakci těchto vlivů. Studie ukazují, že čím více zkušeností s rasismem zažijí afroamerické ženy, tím stoupá riziko, že se u nich vyvine astma. Astma je zánět dýchacích trubic, biologický jev. Můžeme ho oddělit od sociálního vlivu? Evidentně ne. V reálném životě je vše propojené. Z mé zkušenosti je vždy v pozadí závislosti trauma.

Znamená to naopak, že člověk, který nebyl traumatizován, může užívat drogy a nebýt závislý?

V mnoha případech ano. Užívání drog a závislost není to samé. Můžete pít alkohol a nebýt závislý a stejným způsobem užívat příležitostně heroin a nebýt závislý. Většina lidí, kteří vyzkoušejí drogy, se nestanou závislými. Už jsem říkal, že máme dramaticky zkreslený pohled na lidi závislé na nelegálních drogách, ale důvodem je naprosto nesmyslná drogová legislativa a politika. Medicínská realita je jiná. Představte si tři skupiny lidí. Jedna z nich dvacet let intenzivně pije alkohol, druhá kouří a třetí si aplikuje nitrožilně čistý heroin. Která bude nejzdravější?

Kuřáci?

Omyl. Ti budou mít poškozené plíce. Alkoholici budou zdevastovaní. Heroinisté, pokud bude droga čistá a užívaná v dávce, která nezpůsobí předávkování, budou relativně v pořádku. Látka sama o sobě zdaleka není tak škodlivá. Její uživatele devastuje kriminalizace a represe. Nevolám po tom, abychom prodávali heroin volně na ulici, ale chci říct, že současná legislativní situace je zcela šílená. Trestáme ty nejvíce zraněné lidi z celé populace. V Kanadě tvoří třicet procent všech lidí ve vězení původní obyvatelé, ačkoli představují jen čtyři procenta populace. U žen je domorodý podíl vězeňkyň dokonce polovina. Proč? Protože byli hrůzostrašně traumatizováni a propadli do závislosti. Trestáme je za to, že jsme jim v minulosti ublížili.

Reklama
Reklama

Ve své nejistotě jsem potřeboval být důležitý a nepostradatelný, a to se mi coby věčně zaměstnanému lékaři splňovalo.

Tweetni to

Lze to pojmenovat i tak, že vyšší společenské vrstvy kompenzují svá traumata jinak a do vězení se nedostanou?

Podívejte se na můj vlastní případ. Má traumata ze mě neudělala alkoholika, ale lékaře workoholika, navíc závislého na nakupování. Podstata závislosti je stejná. Moje podoba je ale společensky uznávaná a svět je spokojený, protože pan doktor je vždy k dispozici, nápomocný a milý. Že jsem lhal své ženě jako každý jiný závislák, doplácely na to moje děti a ignoroval jsem své skutečné potřeby, už není tolik vidět.

Cítit se živý

Jaká traumata způsobila závislost ve vašem případě? Dětství židovského dítěte za druhé světové války?

To byl hlavní vliv. Teprve nedávno jsem si ale uvědomil, že ve hře bylo víc věcí. Má matka se narodila v Košicích, kde žila do svých třiadvaceti let, pak se vdala a přestěhovala do Budapešti za mým otcem. Když Němci okupovali Maďarsko, otec byl nuceně nasazen a prarodiče, kteří zůstali v Košicích, byli ve stejnou dobu odvezeni do Osvětimi, odkud se už nevrátili. Má matka byla zoufalá, tušila, co se stalo, protože se neozývali. Později mi vyprávěla, že v den, kdy byli deportováni, jí náhle vyschlo mateřské mléko. A do toho se bála o mého otce, s nímž také neměla žádný kontakt. Tohle byl tedy první rok mého života. Na jeho konci mě předala neznámému člověku na ulici, protože se bála, že mě nedokáže dál chránit. To všechno bylo pochopitelně velmi traumatizující, ale celkem nedávno jsem zjistil, že jsem prožil i další traumata. Před třemi lety jsem četl deník své matky, který si v té době vedla. V době, kdy mi byly asi dva týdny, si do něj píše: „Můj ubohý Gabore, srdce mi pro tebe puká. Pláčeš už tak dlouho, protože chceš nakrmit, ale já jsem slíbila doktorovi, že tě budu krmit jen každé čtyři hodiny. Synáčku, musíš se naučit, že noc je určená ke spánku, a ne ke krmení.“ Odmyslete si nacisty, holokaust a válku – tohle úplně stačí. Je to moje matka, miluje mě, puká jí srdce, ale ignoruje své vlastní instinkty, aby vyhověla stupidním radám nějakého lékaře.

Tohle říkali lékaři několika generacím rodičů…

Ano, a leckdy říkají dodnes. Jaký vzkaz jsem dostal? Že na mých potřebách nezáleží, že jsem sám a nedovolám se, že nejsem důležitý.

Znamená to, že téměř každý člověk v téhle zemi – a mnoha dalších – je traumatizovaný?

Přesně tak. Řecký původ slova trauma znamená být zraněn a ano – většina lidí je zraněná, ať už si to uvědomují nebo ne. A ta rána ovlivňuje, jak žijí svůj život, jak se uvnitř cítí, jaký mají vztah ke svým partnerům, jak se vztahují k práci, jak vychovávají děti. Myslí si, že to, co dělají, je normální, ale je to do různé míry ovlivněné jejich traumatem.

U vás se trauma rozvinulo ve workoholismus a docela netypickou závislost – nakupování hudebních nahrávek. Tušíte, proč zrovna tuhle?

Workoholismus je docela pochopitelný. Ve své nejistotě jsem potřeboval být důležitý a nepostradatelný, a to se mi coby věčně zaměstnanému lékaři splňovalo. Zajímavou souvislost s hudbou jsem objevil až nedávno při četbě zmíněných deníků mých rodičů. Stálo v nich, že když jsem se jako dítě vztekal, pustili mi z rádia hudbu, a to mě uklidňovalo. Ale ve skutečnosti jsem nebyl v dospělosti závislý na poslechu hudby, ale na nakupování hudby, což je něco jiného. Šel jsem do obchodu, koupil si deset cédéček, odpoledne se vrátil a koupil si dalších deset.

Stíhal jste je poslouchat?

Zcela určitě ne. Mám doma dodnes tolik klasické hudby, kterou jsem neslyšel, že i kdybych ji poslouchal deset hodin denně po zbytek mého života, stejně to nestihnu. Mám pět verzí Beethovenovy deváté symfonie, pět verzí Šostakovičovy patnácté symfonie, tři Dvořákovy deváté… Tady nešlo o hudbu, ale o nakupování. Proč? Protože v ten moment, kdy jsem si LP desky a cédéčka kupoval, jsem se cítil velmi živý.

Proč vám akt nakupování přinášel tolik potěšení?

Opět to souvisí s fyziologií mozku. Máme v něm několik neuronových okruhů, které sdílíme s ostatními zvířaty. Jeden je určen pro péči o mladé, druhý pro vztek, který nás chrání v případě nebezpečí, další pro sexuální touhu, další pro hru, což je velmi důležité pro dětský vývoj. A pak máme taky okruh pro hledání, objevování. Každé zvíře potřebuje být zvědavé a prozkoumávat svůj prostor. Tenhle proces pohání chemikálie nazývaná dopamin, další základní neuropřenašeč. Dopamin vám dává silný pocit, že jste živí a přítomní. Jeho hladinu zvedají stimulanty jako kofein, kokain, metadon nebo nikotin, ale stejně tak to dělají aktivity jako hledání. Lidé, kteří jsou závislí na sexu, ve skutečnosti netouží po sexu, ale po tomhle pocitu, že jsou živí, přítomní, motivovaní. Dopamin se uvolňuje, když prozkoumáváte nové prostředí, zkoušíte nové aktivity, hledáte si sexuálního partnera nebo jídlo. Všichni milujeme tenhle stav. Tohle byla podstata mé závislosti. Nikoli hudba, jak jsem si jednu dobu myslel, ale hledání a úlovek. Proto jsem se do obchodu vracel, i když jsem měl doma spoustu hudby. Pokud se mozek vyvíjí v prostředí plném stresu, tyhle dopaminové okruhy se nevyvinou přirozeně.

Moudrost přírody

Často říkáte, že trauma znamená cosi jako odpojení se od sebe samého. Jak to přesně vysvětlit?

Trauma není to, co se stalo vám, ale to, co se stalo ve vás, coby důsledek nějaké události. Často to znamená, že vnitřní bolest je tak nesnesitelná, že se dítě musí od svých pocitů odpojit, aby mohlo přežít. Trauma je zranění, ale v tomhle odpojení se zároveň skrývá velká moudrost. Dítě nemá žádnou možnost těm strašným věcem porozumět a podpořit se, takže odpojení od pocitů a od těla představuje ochranný mechanismus, který nám příroda dala.

Pokud trpíte příliš a jste na to sám, odpojíte se. To je prostě moudrost přírody. Další moudrost traumatu spočívá v tom, že ve chvíli, kdy si uvědomíme, co se nám stalo, a začneme své trauma studovat a učit se o sobě, můžeme zjistit spoustu důležitých věcí. O sobě, o druhých lidech, o životě. Bohužel, pokud nemáme to uvědomění a pomoc, trpíme a nevíme, jak se z toho dostat.

Trpíme, i když jsme odpojení od nejtíživějších emocí?

Ano, protože život udělá něco, čím nám je připomene. Řecký dramatik Aischylos ve hře Agamemnon říká, že bohové nás stvořili tak, abychom se protrpěli k pravdě. Takže se něco v životě stane. Teď jsem zrovna tady v Praze mluvil se ženou, která prošla třemi rozvody. Byla oddělena od svých pocitů, ale utrpení ji probudilo, začíná se ptát – co se to tu děje? Jindy potlačené emoce způsobí deprese, život se jeví beze smyslu, smutný a temný. A to vás může probudit. Nebo se třeba rozvine nějaké autoimunitní onemocnění, kterým dává tělo najevo, že už takhle dál nemůže. Nedoporučuju tuhle cestu učení, jenom říkám, že některé lidi nemoc probudí k tomu, že si pak začnou klást otázky po příčinách.

Kdy jste si vy sám uvědomil, že jste závislý?

Intelektuální uvědomění a emocionální změna jsou dvě odlišné věci. V hlavě jsem si to uvědomil dřív, než jsem byl schopný s tím něco dělat. Ale v určité chvíli mi docela jasně došlo, že mě nakupování hudby nečiní šťastným, ale zoufalým. Lhal jsem své ženě, cítil jsem se zahanbený, že jsem utratil spoustu peněz, prostě to přestávalo fungovat. Dělal jsem to mnoho let.

A pak jste s tím dokázal naráz přestat?

Byl to dlouhodobý a postupný proces. Dočasně jsem přestal, pak jsem se dostal do stresu, tak jsem zase začal… klasické závislé chování. Začínal jsem s vinylovými deskami, jenže pak přišla cédéčka, takže jsem potřeboval všechny své desky nahradit… Vždycky se našel nějaký důvod, proč pokračovat.

 Říkáváte, že motivací pro váš workoholismus byla potřeba být pro svět důležitý, nepostradatelný. Není náhodou dnešní Gabor Maté, slavný a vlivný odborník, který přednáší po celém světě, jen další kompenzací vašeho traumatu?

Může to tak být. Když se necítím být uvnitř sám sebou, můžu inklinovat k tomu mít kolem sebe hodně lidí, kteří potvrdí mou důležitost. Před pár lety jsem si to uvědomil díky své ženě, která mi řekla: „Napsal jsi knihu Když tělo řekne ne a já myslím, že tvá další by se měla jmenovat Když manželka řekne ne. Protože já už tohle dál nepřekousnu.“

Co nemohla překousnout?

Měl jsem moc práce a neustálý zájem, což nemusí vadit, ale jde o to, jak se k tomu vztahujete. Od okolí jsem dostával úžasnou zpětnou vazbu, ovace vestoje, ale doma jsem byl nešťastný. Protože je to návykové, a když to pak nemáte, když vám to odeberou, je z vás stejný závislák jako ti na heroinu. Potřebujete další dávku. Tohle myslela. Podařilo se mi změnit vztah k práci. Jsem moc rád, že se mi dostává pozornosti a uznání. Už se bez toho ale obejdu.

Gabor Maté
Gabor Maté • Autor: Matěj Stránský

 Léčení traumatu je evidentně dlouhodobý proces.

Ano, vyžaduje čas. Celý život jsme posilovali určitý vzorec prožívání a chování, takže chvíli trvá se ho odnaučit. V podobném duchu žertuju, jaký epitaf bych chtěl mít na svém hrobě. Bude na něm: „Bylo to mnohem víc práce, než jsem čekal.“ Takže ano, je to práce na celý život. Na druhou stranu si myslím, že mnohé terapie, které se k léčbě využívají, trvají příliš dlouho a nejsou efektivní. Ne vždycky je potřeba ležet na gauči desítky let, aniž by se cokoli posunulo. Má zkušenost je, že dokážu identifikovat něčí trauma v pěti minutách, když pokládám správné otázky. Trauma má spíš tendenci se vracet. Přijde nová výzva a vy musíte kopat zase o něco hlouběji. Někdy je třeba se i vrátit do terapie, což jsem udělal nedávno při psaní své poslední knihy, které mi způsobovalo úzkost. Je potřeba neustále trénovat. Já osobně každé ráno hodinu plavu, aby tělo mohlo správně fungovat. S psychikou je dobré zacházet podobně. A vůbec nejvíc mi pomáhají mé blízké vztahy. Udržují mě v bdělosti a nutí mě zpochybňovat sám sebe. Nebrat se příliš vážně.

Gabor Maté (78)

Narodil se v Budapešti v židovské rodině, jeho prarodiče zemřeli v Osvětimi, když mu bylo pět měsíců. V roce 1956 rodina emigrovala do Kanady. Vystudoval medicínu, pracoval jako rodinný lékař a také koordinátor paliativní péče v nemocnici ve Vancouveru. V letech 1998–2011 působil jako lékař v centru pro drogově závislé v sociálně slabé čtvrti Downtown Eastside. O svých zkušenostech s klienty i s vlastním vypořádáváním se se závislostí napsal knihu V říši hladových duchů (2008), která se stala mezinárodním bestsellerem. Je autorem dalších čtyř knih a hlavním hrdinou dokumentu Moudrost traumatu (2020), který popisuje jeho myšlenky a práci. Koncem května představil Gabor Maté tento film na konferenci v Praze spolu s jeho tvůrci.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1560

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte