Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura

Hit za jeden den

Týmové autorství proměňuje současný pop a i ty největší hvězdy hledají nový materiál na skladatelských kempech

Do večera musí být hotovo. (Jan Steinsdörfer na českém songwriting Campu)
Do večera musí být hotovo. (Jan Steinsdörfer na českém songwriting Campu)
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Kolik lidí je potřeba k napsání popového hitu? Otázka zní trochu jako začátek vtipu o tom, kolik lidí je potřeba k zašroubování žárovky, ale realita je taková, že na úspěšný popový song dnes už jeden člověk opravdu nestačí. Nestačí dokonce ani dva, jako tomu bylo v časech dvojic typu Lennon a McCartney nebo Benny Andersson a Björn Ulvaeus z Abby. Když si časopis Music Week posvítil na výsledky celoroční britské hitparády za rok 2016, zjistil, že průměrný počet autorů nejúspěšnějších třiceti skladeb roku je 4,67 – a toto číslo v průběhu let stále roste.

Pod nejprodávanější skladbou zmíněného roku 2016 One Dance rappera Drakea bylo podepsáno osm autorů, Uptown Funk Marka Ronsona z téže doby má mezi autory dokonce třináct jmen. I písničkáři, kteří se navenek tváří, že si věci píšou sami, se bez spolupracovníků neobejdou. To je i případ Eda Sheerana, na jehož singlu Galway Girl se autorsky podílelo devět lidí.

Průměrný počet skladatelů na jeden popový hit se blíží pěti.

Tvorba popových hitů se totiž v posledních dvou desetiletích stala velmi rafinovanou disciplínou. Podílejí se na ní autoři a autorky z celého světa a vzájemně provokují svoje schopnosti.

Skladby vznikají kolektivně často v pestře složených týmech plných specialistů: někomu jdou melodie, jiný je zase šikovný na beaty, někdo si umí pohrát se soundem a další má talent na chytlavé slogany v textech. Hitparádová skladba se tak dnes rodí v prostředí, které připomíná něco mezi vědeckou laboratoří a výrobní linkou. Urychlovačem kreativity se staly takzvané songwriting kempy. Sjíždějí se na ně autoři a autorky s cílem stvořit tu společně během několika dnů hity, po nichž sáhnou hvězdy a proslaví je. Takový byl namátkou osud megahitu IDGAF v podání Duy Lipy.

Jeden podobný kemp v roce 2017 navštívil i Jan Vávra. Působil tehdy v úspěšné a oceňované alternativní kapele Jananas, avšak zážitek nové tvůrčí svobody a možností s ní spojených mu naprosto změnil život. Rozhodl se, že musí songwriting kempy rozběhnout i v Česku. Podařilo se, a dokonce natolik úspěšně, že na nich už mimo jiné vznikly dvě skladby, které Česko vyslalo do ceny Eurovize – v roce 2019 to byla kapela Lake Malawi, letos We Are Domi. Nehledě na to, že na následujících kempech se rodily základy pro nejnovější album Ewy Farné Umami, s níž dnes Vávra úzce spolupracuje.

Každý se cítí jako Beyoncé

„Bylo to, jako bych měl do té doby zcela zúžené vidění omezené nějakými klapkami a ten zážitek mi je sejmul z očí,“ vzpomíná Vávra na okamžik, kdy se ocitnul v rekreačním zařízení v malé maďarské vesnici ve společnosti skladatelů a producentů z celé Evropy. Vyrazil sem na popud své vydavatelské firmy Supraphon a vůbec netušil, co ho tu čeká. Princip kempů bývá obvykle daný následovně: každé ráno jsou zúčastnění rozdělováni do různorodých skupinek po čtyřech až pěti členech a mají den na to napsat a natočit demoverzi hitu. Každý přispěje tím, co umí. Co stihnou, to stihnou. Večer pak je společná poslechovka výsledků jednotlivých týmů. Ale druhý den se všichni mezi sebou promíchají, vzniknou nové skupinky a pustí se do práce nanovo.

Pro Vávru to byla naprostá změna v přemýšlení o psaní písní. Vystudoval hudební management na HAMU, ve skupině Jananas hrával od roku 2007 a byl zvyklý skládat písně určitého typu – pro svoji kapelu většinou na pomezí popu, folku a indie rocku. Na kempu měl ale pocit, jako by se každý den stal členem úplně jiné kapely. Podle toho, jací se sešli lidé a jak se dohodli, mohla skladba být popová, taneční nebo houseová, neexistovalo žádné omezení – a to jeho všeobjímajícímu hudebnímu vkusu naprosto vyhovovalo. Po pěti dnech odjížděl domů s jasným plánem.

„Rozhodl jsem se stát songwriterem. A musel jsem všem včetně rodičů složitě vysvětlovat, o co jde,“ pokouší se charakterizovat povolání, které v Česku nemá tradici a neodpovídá zažitému dělení práce na skladatele a textaře, jež bylo typické pro showbyznys 20. století (třeba v duchu dua Hapka a Horáček). Songwriter v sobě spojuje schopnosti všech: trochu dělá hudbu, trochu rozumí produkci, měl by mít cit pro slovo, vnímat trendy, ale především by měl mít schopnost fungovat v kolektivu a ochotu spolupracovat, protože jinak než v týmu dnes už hity nevznikají.

Praxe songwriterských kempů sahá zhruba do devadesátých let, kdy jeden podobný uspořádal na svém zámku ve Francii manažer kapely The Police Miles Copeland a mezi zúčastněnými byla třeba zpěvačka Cher. Principy kolektivního autorství vyznávalo stockholmské studio Cheiron, kam si na konci devadesátých let pro úspěšné skladby jezdili Backstreet Boys a Britney Spears. Ovšem za první opravdový kemp, jak jej popisuje novinář John Seabrook v knize Stroj na hity, se počítá ten, který v roce 2009 uspořádal Antonio L. A. Reid, šéf vydavatelství Def Jam, pro Rihannu a z něhož vzešel materiál pro její album Rated R. Od té doby kempy a principy kolektivního autorství zcela změnily to, jak populární hudba zní.

Celý hudební byznys se v průběhu posledních dvou desetiletí obrovsky zrychlil a poptávka po nových a nových písních markantně vzrostla. Streamovací služby, YouTube, boom seriálů, reklamy, dýdžejské sety, TikTok – to všechno jsou místa, která lační po čerstvém originálním materiálu, a někdejší skladatelská rutina uzpůsobená předdigitální realitě by tento zájem nikdy nedokázala pokrýt.

Tlak na větší produktivitu s sebou přinesl i pozoruhodný paradox. Pop se díky velké produktivitě stal naráz pestřejším i stejnějším. Existují totiž prověřené postupy a vzorce pro napsání písně, které se opakují, současně se na kempech a v tvůrčích týmech potkávají hudebníci různých zaměření a scén. Pro velké hvězdy často píšou alternativnější jména, jako tomu třeba je při spolupráci Taylor Swift se členy kapely The National nebo když byl Father John Misty přizván k práci na albu Lemonade od Beyoncé.

Ani velké autorské týmy přitom neubírají na intimitě sdělení, případně úzkém zaměření alba. V případě Lemonade se jednalo o osobní téma zrady a hrozícího rozchodu: „Lidé zapomínají na to, že to není jen Beyoncé, kdo se cítí jako Beyoncé. Garantuji vám, že všichni lidé, kteří píšou pro Beyoncé, vědí, jaké to je, když vás někdo podvede nebo když jste nadšení nebo když hledáte útěchu v dědictví své kultury,“ popisovala songwriterka Ingrid Andress v roce 2018 pro server The Vulture v textu o songwriterských kempech nazvaném The Assembly Line.

Současně to neznamená, že se každá skladba napsaná na takových kempech či autorských sezeních ujme a nějaká hvězda si ji vybere do repertoáru. Cesty písní jsou nevyzpytatelné. Trvalo několik let, než singl Umbrella, původně napsaný pro Britney Spears, proslavila Rihanna – a před ní jej několik jiných velkých jmen odmítlo. Norská popová hvězda Sigrid si zase pro novou desku vybírala z téměř stovky skladeb těch dvanáct, které jí přišly nejlepší. Převis je obrovský, ale i tak to stojí za to, když jeden hit opravdu zabere.

Pokaždé je to jiné

„Pop je dnes nejsvobodnější žánr. Protože pop je dnes rap, pop je Dua Lipa, pop jsou Måneskin,“ libuje si Vávra ve svém studiu v pražských Holešovicích. Stát se songwriterem se mu nakonec podařilo, a to poměrně záhy. V Maďarsku navázal kontakty se skladateli a producenty z různých koutů Evropy, od Finska přes Dánsko, Polsko po Německo, a začal se účastnit songwriting kempů po celé Evropě. Nehledě na to, že sám v září 2018 uspořádal první český kemp. „Inspiroval jsem se tím maďarským, který byl na samotě. Pořádají se sice i ve městech, ale tam člověka pořád něco rozptyluje,“ popisuje Vávra, proč se rozhodl hudebníky přivézt na Lipno. Pro svůj záměr získal finanční podporu českého Ochranného svazu autorského, protože tu vlastně o nic jiného než o investici do tvůrců nešlo.

Čeští účastníci netušili, co od tohoto experimentu očekávat. Ale když se už první večer vynořil tým, v němž Vávra spojil zpěváka Alberta Černého (Lake Malawi), klávesistu Jana Steinsdörfera (Chinaski) a polského producenta Mikołaje Trybulece (Tribbs) a pustili skladbu Friend of a Friend, všem došlo, že za jeden den se opravdu dá napsat hit. „Nemáš šanci nad tím sedět, musíš se snažit, a to mě hodně motivovalo,“ popisoval Černý v krátkém videu na YouTube vznik skladby. Lake Malawi ji okamžitě nahráli a za půl roku s ní už byli ve finále Eurovize 2019 přenášeném z Tel Avivu, kde skončila jedenáctá z šestadvaceti. Na den tvůrčí inspirace a neplánovaného setkání tří osobností u Lipna to vůbec nebyl špatný výsledek.

Kromě četných účastí na zahraničních kempech se tak Vávra etabloval i jako spolehlivý domácí spoluautor. Je podepsán mimo jiné pod singlem Za 100 let k výročí založení Československa, který má aktuálně na YouTube 26 milionů zhlédnutí, případně pod skladbou Lítej (Davidovi) od kapely Mirai, nehledě na to, že zkušenosti nabyté na songwriting kempech zúročil ve spolupráci na nejnovějším albu Ewy Farné, které pro zpěvačku představuje obrovský krok vpřed. Jejich hit Tělo zasáhl do společenské debaty o hnutí body positivity jak v Česku, tak v Polsku.

„Někdy to začne jiskřit hned...“ (Ewa Farna) • Autor: MARTINZEMANEK
„Někdy to začne jiskřit hned...“ (Ewa Farna) • Autor: MARTINZEMANEK

V diskusích o tom, co by pomohlo české popové scéně, se v posledních letech mluví o všem možném – od prosazování se v zahraničí a účasti na „nabídkových“ showcase festivalech po pořádání workshopů zaměřených na zlepšení on-line propagace, celkového vizuálního stylu i oblékání pro pódia. Vávra k tomu podotýká, že zas taková pozornost se nevěnuje tomu, co by mělo být nejdůležitější. Tomu, co je na samotném začátku – tedy chytlavému songu, pro nějž je zásadní zvládnutí řemesla i spontánní momenty kreativity. A to vše mohou songwriterské kempy vybudit.

„... někdy si povídáme, o čem by píseň měla být.“ (Jan Vávra)
„... někdy si povídáme, o čem by píseň měla být.“ (Jan Vávra)

„Krásné je, že to skládání je pokaždé jiné,“ vyzdvihuje Vávra výhody těchto setkání. „Každý si musí přijít na to, jaké je jeho místo v týmu. Někdy to rovnou začne jiskřit nápady, jindy třeba jen dvě hodiny mluvíme o sobě, poznáváme se a říkáme si, o čem by ta píseň měla být a jakou emoci nést,“ doplňuje a za příklad dává čerstvý zážitek z kempu ve Španělsku, kde skladba Ocean vznikla až poté, co se skupinka songwriterů vypravila k moři, kde si povídali a nahrávali zvuky vln.

„Dneska už si nedokážu představit, že bych skládal sám,“ říká nadšeně Vávra o práci, která převrací vzhůru nohama zažitou představu skladatele jako osamělého výjimečného jedince, jenž potřebuje k inspiraci maximálně múzy. „Miluji být v týmu. Člověk tak vůbec nezažije autorský blok. Noví lidé tě nutí zkoušet nové věci. A často ze mě vytáhnou i to, o čem nevím, že v sobě mám.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 21/2022 pod titulkem Hit za jeden den