Román na jeden nápad

Románové postavy nám nějak začaly mizet do komunismu. V loňském románu Petry Hůlové Liščí oči se sourozenci dírou v koupelně propadnou do roku 1968, v Oponě Ondřeje Hübla si zážitkový pobyt, který slibuje simulaci komunismu v reálném prostoru kdesi ve východní Evropě, koupí úspěšný podnikatel pro manželku, dceru a sebe jako zájezd. Ten má být pro puberťačku poučením, že nemá koketovat s levičáckými postoji. Celé se to však zvrhne, protože z pobytu na rozdíl od Hůlové nevede stejná cesta zpátky. Samotný nápad však ani v jednom případě nevytvoří nosný pilíř, na kterém by šlo románový příběh vystavět.

Zatímco Hůlová se s vnitřní logikou nepárá, Hübl celou dějovou hru na logickém provazování zakládá a vše skládá jako kostky v dominu. Několikadenní pobyt na místě, kde najatí herci i výzdoba míst inscenují život v komunismu, bude nutně drahý, a tak musí být hrdinou majitel prosperující firmy na umělou inteligenci schopnou řídit auta. Jeho slabost pro dceřiny vrtochy jen ukazuje, že i dvacet let po Vieweghově bestselleru o výchově dívek si čeští prozaici představují podnikatele podobně jako béčkové filmy Marťany. Manželka zůstane záhadná zcela: někdy se má jevit jako opora a jindy jako zrádná bestie. No a dcera chce lepší svět a miminko a je jí jedno, s kým si ty cíle splní. Komunismus sám tu má podobu těch nejbanálnějších klišé, asi jako Kuba či Island v bondovkách, kde je to ale zábavné.

Navíc Hübl umí napsat postavy jen jako narychlo naskicované figurky,…