„Tento chlapík nemá ocas, protože mu ho ukousl tygr.“
„Tygr? Ukousl ocas slonovi?“ zírám nevěřícně na svého průvodce Wana, zatímco procházíme vstupní branou záchranné sloní stanice v Kuala Gandahu, něco přes hodinu jízdy od hlavního města Malajsie Kuala Lumpuru. „Sloni jsou společenská zvířata. Když se pohybují ve skupině, jak by měli, pak prakticky nemají zvířecího predátora. Ale když jsou o samotě, hrozí jim nebezpečí,“ vysvětluje Wan a dodává: „Ale nenech se mýlit. Největším nepřítelem slonů jsme pořád my lidé.“
Sloní populace v jihovýchodní Asii setrvale klesá. Slonům ubližuje hlavně kácení lesů, které nahrazují čím dál početnější palmové plantáže. Malajsie vyrábí spolu s Indonésií minimálně osmdesát procent světové produkce palmového oleje a palmové plantáže jsou pro místní obyvatele příležitostí vydělat peníze. Aby, jak říká Wan, malajsijská vláda „pomohla řešit konflikt mezi lidmi a slony“, zřídila v roce 1989 tuto záchrannou stanici. Z Indie do ní přivezla první čtyři „vytrénované“ slony, kteří od té doby pomáhají pracovníkům odchytávat a transportovat do ní zvířata z míst s poškozeným ekosystémem nebo slony, již potenciálně ohrožují vesnice a lidi.
Čím? Tím, že se chovají jako zvířata. Chodí džunglí, hledají potravu a u toho šlapou lidem třeba po – dálnicích. Do záchranné stanice míří také sloni handicapovaní. Jako třeba Ellie, která se coby tříletá chytila nedaleko nově vznikající plantáže do pasti a přišla o nohu. V divočině by nepřežila. V záchranné…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
