Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Byl jsem naštvaný v mládí a jsem i ve stáří

S Henrym Rollinsem o síle pozitivních příběhů, maskulinitě a hudbě, která se ho snažila zabít

Henry Rollins is sharing images and insights from his travels to Asia, Africa, South America, Antarctica and the Middle East. (Ross Halfin -- Contributed)
Henry Rollins is sharing images and insights from his travels to Asia, Africa, South America, Antarctica and the Middle East. (Ross Halfin -- Contributed)
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Dráha Henryho Rollinse nemá srovnání už proto, že se nikdy neohlíží zpět. Kdykoli stojí na pódiu, chce, aby od něj publikum slyšelo něco nového. Na počátku osmdesátých let položil s kapelou Black Flag základy americké hardcore-punkové scény – po stránce hudební i ve smyslu naprosté nezávislosti na velkých vydavatelstvích a s odmítnutím dobových konzervativních hodnot. V devadesátých letech zažil komerční úspěch s vlastním Rollins Bandem a díky drsné vizáži se začal objevovat v malých rolích v hollywoodských trhácích.

Jeho potetované svalnaté tělo a nesmlouvavý výraz ve tváři naháněly strach, ale také odváděly pozornost od toho, že přemýšlivý Rollins má vytrvalý zájem o rovná práva všech menšin, politiku Spojených států i globální dění a také velmi ostrý jazyk. Pravidelně vystupoval s programem mluveného slova, který se postupně stal jeho hlavní tvůrčí disciplínou a také oblastí, kde má dnes nejvíce fanoušků.

Není to stand-up komik ani motivační řečník: převedl formát hardcoreového koncertu do vypravěčství. Procestoval téměř stovku zemí a mluví výhradně o tom, co viděl, zažil, ale i o tom, co ho naplňuje zuřivostí. S nadhledem, vztekem i humanistickým poselstvím a intenzitou, která vyráží dech. Na prahu šedesátky Rollins už dávno nestojí v čele kapely, ale možná právě proto je ještě mnohem víc punk než kdy dřív.

Na pódia se vracíte po dlouhé pauze, možná nejdelší ve vašem životě. Asi i proto jste novou show pojmenoval Good To See You. Přitom cestování pro vás vždy znamenalo práci i způsob, jak se rozvíjet. Čím jste se zaměstnal během lockdownu?

Všichni jsme si něčím prošli a vůbec to nebylo příjemné. Bylo mi jasné, že přestanu cestovat, že neuvidím žádná letiště – tedy místa, kde se vyskytuji nejčastěji. Jsem tak trochu napůl člověk, napůl aeroplán. Můj život se změnil, ale to si nestěžuji, změnil se život nás všech. Vlastně to mohu srovnat jen se situací, jaká nastala po 11. září, a také okamžikem, kdy se Donald Trump stal prezidentem. To byly chvíle, kdy jsem si řekl: „O. k., něco skončilo. To, jak jsem byl zvyklý dělat věci, se nejspíš nevrátí.“

Být chytrý a číst knihy jako by znamenalo být chudinka.

Jak tohle vědomí konce ovlivnilo, o čem budete na pódiu mluvit?

Vždy jsem si dopřával cestování, abych získal novou perspektivu. Minimálně jednou ročně jezdím do Afriky, protože tenhle kontinent přináší cenné lekce k pochopení lidského druhu a možností našeho soužití na planetě. Po pravdě moje vyprávění je kapitalizace toho, že jsem měl v životě příležitost vidět a zažít hodně cool věcí. Kdykoli jsem měl před covidem jenom trochu volna, vždycky jsem si vybral zemi, v níž jsem ještě nebyl, a vypravil se tam. Ale tentokrát vyrážím na první turné za dlouhou dobu, jehož obsah nebude ovlivněný cestováním. Při jedné z posledních návštěv Česka jsem měl čerstvě za sebou cestu do Severní Koreje. Strávil jsem tam naprosto surreálný týden, který mi posloužil jako základ pro dobrý program. Tentokrát nic podobného nevezu a musel jsem se sám sebe zeptat: O čem sakra budu mluvit?

Co jste si odpověděl?

Že to bude mnohem více introspektivní. Jediné nové impulzy jsem získával z toho, že jsem byl dennodenně sám se sebou v místnosti. Z toho, že stárnu. A z toho, jakým způsobem si počínala Trumpova administrativa. Musím říct, že od žádného prezidenta jsem se toho nenaučil tolik jako od Trumpa. Myslel jsem, že Obama bude můj učitel, ale ironií osudu to byl právě Trump, který se dal brát jako radar toho, jak být dobrým člověkem. Stačilo sledovat, jak si počíná, a dělat přesný opak. Ve všem zmíněném se ale snažím najít pozitivní linku. Dejte mi globální pandemii a já z těch citronů vymačkám limonádu. Dejte mi Trumpovu administrativu, což byla katastrofa pro celou planetu a zapříčinila nevídanou míru vnitřní rozpolcenosti Spojených států. Ale stejně tu má každý občan každý den možnost udělat nějakou dobrou věc.

Když zmiňujete Trumpův vliv na atmosféru současné Ameriky: zdá se mi, že hodnoty a postoje, o nichž na pódiu mluvíte a které jsou spjaté s punkovým prostředím, se v posledních letech ocitly pod palbou a leckde jsou na ústupu. S nástupem Joea Bidena se na tom zatím mnoho nezměnilo. Jako by se společnost musela znovu pouštět do bitev, které už byly považovány za vyhrané. Jak to na vás působí?

Žiji v Americe šedesát let a za tu dobu jsem si zažil vzestupy a pády. V osmdesátých letech během Reaganovy administrativy jsem hrál v kapele Black Flag a ta byla neustále v hledáčku policie. Odposlouchávali nám telefony, losangeleská policie si předávala informace s policií i církevními organizacemi v místech, kde jsme zrovna hráli. Byli jsme pro ně nepřátelé a usilovali o to, aby kapela skončila. A stejně tak už za Reaganovy vlády přišel počátek války proti vzdělání, která kulminovala Trumpovým zvolením. Už tady jsem začal vnímat, jak se snižuje hodnota vzdělání ve společnosti, jak se pěstuje pohrdání vůči vzdělaným lidem. Být chytrý a číst knihy jako by znamenalo být chudinka.

Jak se to projevovalo?

Amerika měla a má přeplněné věznice a posílá své občany na bitevní pole, takže pokud jste jen začal zvedat hlas proti válce nebo říkat, že by se vězni mohli začlenit do společnosti pomocí vzdělávacích programů, hned to byly pochybné myšlenky. Už sama myšlenka rovnosti je problém, lidská práva jsou problém. Nenávist se obrací vůči vědeckému poznání, ženám, homosexuálům i svobodnému myšlení. Na temnotě, která se nyní vznáší nad Amerikou, se pracovalo od mých dvaceti, ne-li dřív. Je to výsledek dlouhodobého úsilí.

Velkým tématem vašich vystoupení je v posledních letech maskulinita. V programu Keep Talking,Pal jste podstatnou část programu věnoval zážitkům ze setkání s hvězdou amerického dragu RuPaulem. V dokumentárním filmu Tough Conversations zase cestujete po Austrálii a bavíte se s tamními lidmi o tom, co znamená být drsný. Přitom působíte jako zosobnění tvrdého muže a nejspíš se ve vašem publiku najdou šovinističtí macho týpci, které ovšem rád provokujete. Jak úmyslné to z vaší strany je?

My muži se často potýkáme s tím, že si neseme špatné dědictví, které nám předaly minulé generace. I můj otec, který je obrovský zbabělec, enormní šovinista, gigantický rasista a ukázkový homofob, se mi to dědictví snažil předat. Opakoval, že se o všechno musí bojovat – přitom pochybuji, že on sám se někdy porval. Muži jsou generacemi trénováni k nadřazenosti nad ženami, k tomu, aby byli dobří vojáci, vypili hodně piv a zašli si pak do strip baru. Podívejte se jen, jak silným historickým vzorem jsou kovbojové. Kam to vede? K homofobii, k rasismu, k použití násilí za každé konfliktní situace. Ke zkratkovitému myšlení, kdy si říkáte: Tenhle člověk je jiný než já? Tak to mu jednu natáhnu.

Jaká je alternativa?

Věřím, že emancipovaný muž se tomuhle programu nepoddá, protože to je cesta k sebezničení. Tím neříkám, že musíte všechny kolem objímat. Říkám jen to, že je nutné odmítnout kulturu násilí, která muže nadřazuje nad ženy. Žena už od dětských let zažívá to, že je sexuálním objektem, poslouchá poznámky učitelů, její vzhled komentují otcové jejích kamarádů a kamarádek, hvízdají na ni na ulici. Muži sami podobnou zkušenost nemají – oni jsou ti, kteří se dívají a komentují. Vzájemně se k sobě chováme dost brutálně a působí to traumata – a vnímám to také jako důsledek maskulinní kultury.

Forma vašich vystoupení je unikátní a těžko se popisuje. Není to stand-up, protože nevyprávíte vtipy ani neukazujete paradoxy každodenních věcí, přitom je to velmi zábavné. Nejste ani motivační řečník a není to TED Talk, přitom máte jasné poselství.

Vystupoval jsem s kapelou, to bylo docela dobré, zkusil jsem hrát ve filmech a seriálech, to mělo jakžtakž výsledky, trochu píšu a učím se to za pochodu. Ale dejte mi mikrofon do ruky, postavte mě před publikum bez přípravy – a myslím, že tu situaci zvládnu a budu jako ryba ve vodě. Sám nevím, čím to je.

Jak jste si hledal vlastní výraz?

V roce 1983 jsem dostal nabídku, abych deset minut jenom vyprávěl za deset dolarů. Byl to klubový večer, na němž se střídali básníci a řečníci – a promotéra napadlo, že bych se mohl také zapojit. Řekl mi: Henry, ty máš pěkně prořízlou pusu. Navíc v té době pro mě deset dolarů byly velké peníze. Ptal jsem se, o čem mám mluvit, a on jen odtušil: Něco si vymysli. Tak jsem vytáhl historku ze života Black Flag, kdy se auto s několika neonacisty pokoušelo přejet našeho kytaristu, když měl namířeno na zkoušku. Takhle vypadalo běžné úterý s kapelou. Deset minut mi uteklo, ani jsem nevěděl jak. Hned za mnou přišli lidi, že je to bavilo, a ptali se, kdy bude další show. Tak jsem jim řekl, že hrajeme za pár dní s kapelou. A oni: Ne, ne, my tě chceme slyšet mluvit. Tak jsem odpověděl, že tohle byla jednorázovka a tím to pro mě končí. Onoho promotéra ale napadlo, že mě pozve znovu a dá mi více času, až se z toho stal vlastní pořad. Následně přišlo turné po Spojených státech, pak i po světě, a tak to roste až doteď.

Považoval jsem se za gladiátora

Asi nejtrefnější nálepka, jaká by na vás seděla, je vypravěč. Vystupujete jako někdo, kdo má zkušenosti, něco zažil a viděl, nabízí originální úhel pohledu, k tomu má jeho přednes energii, prezentujete politické názory i morální hodnoty.

Vnímám se spíš jako reportér. Lidé se na mých večerech hodně smějí, ale já jsem první, kdo přizná, že není komik. Vyprávím o tom, co bylo zábavné, co se doopravdy stalo a u čeho jsem byl. Vše, co jsem zažil s RuPaulem, moje účast v porotě soutěže Drag Race a to, o čem vyprávím ve svém novém speciálu, je pravda. V jeho osobě se snoubí obrovská odvaha s lidskostí. A taky je to legrační, protože lidé si na základě toho, že nás spolu někde viděli, začali myslet, že spolu chodíme. Začal jsem dostávat rozhořčené e-maily od svých – zřejmě homofobních – fanoušků. A byla velká legrace jim odpovídat, chtěl jsem si to užít. Z celé té historky se pak stala příležitost pro lekci ve větší vzájemné toleranci.

Když nejste komik, co si má publikum z večera odnést?

Umím být pěkně negativní, skeptický a depresivní člověk, ale moje show musí být ve výsledku pozitivní. Musím přistát s úsměvem, aby lidé odcházeli s pocitem, že dostali něco, co jim možná dodá sílu. Vyprávím historky z míst, kam se většinou nepodívají, protože mají život, přátele a rodinu. Já ne. Proto můžu naskočit na Transsibiřskou magistrálu a jet z Moskvy do Vladivostoku. A dostávám bezpočet e-mailů od fanoušků, kteří mi píší: Díky vám cestuji. Já a moje žena jsme si pořídili pasy a vyrazíme letos do Evropy, protože jste nás inspiroval. To mi připadá úžasné. Míra poznání pramenící z cestování je nedocenitelná a pro Američany obzvlášť.

Psali jsme písně, které mě coby zpěváka přiváděly k mdlobám. (Henry Rollins a Cyndi Lauper, Los Angeles 2019) • Autor: Getty Images
Psali jsme písně, které mě coby zpěváka přiváděly k mdlobám. (Henry Rollins a Cyndi Lauper, Los Angeles 2019) • Autor: Getty Images

Zdůrazňujete pozitivní aspekt, když si ovšem člověk vybaví koncerty s Black Flag a Rollins Bandem, vidí spíše zpěváka, který se chce s publikem utkat.

Ale není nakonec to všechno, o čem jsem mluvil, konfrontace? Mám rád konfrontaci a nikdy se jí nevyhýbám, musí ovšem zůstat intelektuální. Netoužím dostat do držky od nějakého boxera nebo v mém věku i od patnáctiletého kluka. Byl jsem naštvaný člověk v mládí a jsem naštvaný člověk i ve stáří. To je něco, s čím se musím vyrovnat. Hudba pro mě vždy byla médiem zuřivosti a vzteku. Ale nejde o to, že bych chtěl ublížit komukoli v publiku. Byl jsem šťastný, že lidé přišli, a koncert jsem považoval za oslavu zuřivosti. Považoval jsem se za gladiátora: klub byla naše aréna a nepřítelem, s nímž jsme se před diváky utkali, byla hudba.

Jak se projevovalo její nepřátelství?

Psali jsme písně, které mě coby zpěváka přiváděly k mdlobám, a nemuselo to být jen na koncertě, kde bylo ke čtyřiceti stupňům a vzduch byl úplně vydýchaný. Mám dost příhod, kdy kapela přestala hrát – většinou proto, že bubeník odpadl kvůli nedostatku kyslíku. Proč jsme vlastně nedokázali složit něžné melodie, které by nám daly vydechnout? Naše hudba se nás snažila zabít a my bojovali o přežití. Bylo to nespoutané vyjádření vzteku pramenícího ze životních frustrací a světa obecně. A moje show jsou do jisté míry verze téhož – jen bez decibelů a spálených kalorií, ale zpracovávám na nich ta samá témata a vztek.

Jsou věci, témata a emoce, o nichž jste dokázal zpívat, ale ne mluvit? A naopak?

Ne, vždycky mě zajímalo mluvení. A jestli jste slyšel nějaká moje alba, tak potvrdíte, že to, co tam slyšíte, není zpěv. Pro mě nikdy nebyla důležitá kvalita hlasu, ale to, co říkám. A je jedno, jestli rytmicky do hudby nebo sám s mikrofonem na pódiu. A v průběhu let se k tomu moje základní nastavení proměnilo tak, že nerad s někým spolupracuji. Nechce se mi chodit na zkoušky kapely, a ne že bych něco proti komukoli lidsky měl. Nechci prostě být starý páprda v kapele, který hraje třicetileté hity, podle mě to vypadá směšně. I když se občas rád podívám na někoho, kdo to tak dělá, sám o to nemám zájem. Současně je podle mě možné, abyste měl každičký vlas a každičký chlup na těle šedivý, ale pořád měl co říct mladšímu i staršímu publiku. Proto zvítězilo mluvené slovo. Chci mít na jevišti sám úspěch – nebo tam sám naprosto selhat. Všem na očích – ale rozhodně ne za doprovodu řvoucí kytary a úderů bicích.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 1/2022 pod titulkem Byl jsem naštvaný v mládí a jsem i ve stáří