Když chystám dětem snídani, dávám do krabičky dva muffiny. Z domu se vypravujeme bez komplikací s oblékáním a snídáním. Na ulici uslyším, jak na mě někdo zavolá. Paní Malcová za mnou běží se zoufalým výrazem – nemůže najít klíče od vrátek. Potřebuje, abych jí zavolala toho pána, který klíče má. Naštěstí z vedlejšího domu vystrkuje hlavu soused, který sice klíče nemá, ale paní Malcové se zkušeně a vlídně ujímá. My pokračujeme do školky.
Na paní Malcovou mě upozornila sousedka Burešová, která k ní denně chodí, znají se asi čtyřicet let, jen paní Malcové vypadlo její jméno. Paní Burešová je sama senior, chodí o holi, denně paní Malcové donese polévku a dohlédne, aby se najedla. Když odchází, pevně uzavře a petlicí zajistí vrátka, aby paní Malcová nemohla sama vyjít z ven. Má strach, že už by se nemusela vrátit. Vedle této obavy se skutečnost, že paní Malcová neví, kde má platební kartu, podle všeho u sebe nemá žádnou hotovost a v lednici nic k jídlu, jeví jako nedůležitá. Můj manžel – lékař – k paní Malcové zašel a potvrdil mi, že je dementní, neschopná se o sebe postarat, není orientovaná místem a časem. Přitom žije sama v rodinném domě, je bezdětná, nemá tu žádné blízké příbuzné.
Dopoledne volám praktické lékařce paní Malcové. Ta mi vysvětluje, že pro paní Malcovou nemůže nic udělat. O jejím stavu rámcově ví, souhlasí, že by ji měl vyšetřit psychiatr a mělo by dojít k omezení svéprávnosti. O to se mají postarat příbuzní. Když paní doktorce říkám, že soudu může trvat třeba rok, než o způsobilosti rozhodne, shodneme se, že to už paní Malcová zřejmě bude mrtvá. Nasazuji poslední kartu a uvádím, že paní Malcová má zjevné zdravotní problémy, protože kdykoli k ní přijdu, vrávorá, říká, že se jí hrozně točí hlava a cítí se jako opilá. Je to stará babička, je jí 92 let, možná že by jí paní doktorka mohla pomoci s tímhle. Paní doktorka si v telefonu povzdychne a uzavře, že k ní tedy pošle pečovatelku. Hurá!
Brzy odpoledne posbírám děti ve škole a školce, popadneme doma krabičku s muffiny a jde se. Paní Malcová se na mě přes vrátka dívá nedůvěřivě, ale když jí nabídnu sladkou buchtu, pouští nás dál. Sedíme na lavičce, paní Malcové se točí hlava. Zkouším jí domluvit, jestli by to nechtěla zkusit s tou pečovatelkou, peníze by ji to nestálo, pomohla by jí s hygienou, nakoupila, objednala oběd… schválně, co dnes měla dobrého? Paní Malcová se polichoceně usmívá, ale na dnešní oběd od paní Burešové už si nevzpomíná. Nikoho tady nechce, není tak stará, je jí 65 let, navíc ona tady ani nebydlí, tady bydlí její „panímáma“.
Odpoledne volám na sociální odbor. Paní v telefonu je příjemná a velmi fundovaně vysvětluje, že sociální odbor nemůže udělat nic. Paní Malcová totiž odmítla podepsat smlouvu o sociálních službách. Není pochyb o tom, že je dementní a fakticky nesvéprávná, ale dokud není úředně omezena na svéprávnosti, nelze proti její vůli nic dělat. Shodneme se ale, že by někdo něco udělat měl, protože paní Malcová může třeba upadnout a zůstat bez pomoci nebo jí může někdo cizí ublížit. Na dotaz, co tedy budeme dělat, odkazuje na praktického lékaře.
Celé odpoledne a večer sbírá paní Malcová na zahradě ohnutá k zemi do kyblíku listí, zatímco se ze stromů sype nové. Pracovala celý život a teď se od své činnosti nedá odvrátit, i když je zjevně nesmyslná. Den se chýlí ke konci. Ale záleží na tom, jaký ten konec bude.
Za týden se od sousedů dozvídám, že za paní Malcovou byla pečovatelka. Změřila jí tlak a vzhledem k tomu, že byl celkem normální, neshledala důvod k žádnému opatření. Za této situace tedy pro paní Malcovou nemůže udělat nic. Bezmoc.
(Jména v tomto textu byla změněna. Po sepsání tohoto textu paní Malcová zemřela – ve svém domě, zřejmě na selhání srdce.)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
