Ráno mě probouzí jemné sluneční paprsky vycházející ze střešního okna mého pokoje v Bratislavě. Po krátkém zvažování, zda si nechci trochu přispat, nakonec vyskočím z postele. V Bratislavě jsem poprvé, za což se jako Češka se slovenskými kořeny samozřejmě patřičně stydím, a tak z těch deseti hodin, co tu mám, nechci ztratit už ani minutu.
Nejdřív zamířím na snídani do centra města. Byť jsem dorazila včera večer, úzkými uličkami už bezpečně trefím k předem vybrané kavárně. Jako první zákazník si tak mohu užívat rychlé obsluhy, a než přečtu čtvrtý článek z nového vydání Respektu, ranní káva, nejlepší brownie a pošírovaná vejce s domácím chlebem už leží na stole. Po vydatné snídani již opravdu vyrážím objevovat město. Kombinace secesních a funkcionalistických budov připomíná Prahu a Vídeň, ale v komornější velikosti. Přestože jsem tu poprvé, mám dojem, jako bych Bratislavu už dávno znala.
Jako správná příslušnice generace Z se snažím nakupovat lokálně, a tak nevynechám pověstné bratislavské knihkupectví Artforum, abych se seznámila se současnými oblíbenými tituly na Slovensku. V přítmí útulného obchůdku objevuji hned několik zajímavých knih, které jsem na pultech českých knihkupectví ještě neviděla, a pro prarodiče vybírám pohledy s motivem bratislavského hradu. Byť často média i starší lidé v mém okolí tvrdí, že mladí Češi a Češky slovensky už vůbec nerozumí, neznám nikoho, kdo by měl problém se domluvit. Pravidelně komunikuji s kamarády ze Slovenska, a když vzácně narazíme na vzájemně neznámé slovíčko (naposledy to byla „vreckovka“), prostě slovíčko opíšeme nebo použijeme anglický překlad. Nadšeně si tak kupuji knihu od Kristen R. Ghodsee Proč mají ženy za socialismu lepší sex ve slovenském překladu. Před rokem jsem téma postavení žen za socialismu řešila v hodině historie se svými spolužáky ve Francii, a tak jsem velmi zvědavá na argumenty této americké etnografky.
Po nákupu už se znovu ztrácím v úzkých uličkách Starého Města. Co mě zatím na cestování o samotě nejvíc nadchlo, je to, jak má najednou člověk mnohem více příležitostí (a chuti) mluvit s cizími lidmi. Kluk, který se mě na ulici zeptá, jestli se náhodou neznáme z nějakého běžeckého klubu (to asi spíš ne). Postarší italský pár, jejž jsem poprosila o fotku s věží dómu sv. Martina a který se mi svěřuje, že spolu nemají téměř žádné společné fotky (to jsme hned napravili). Prodavačka v obchodě s lokálními produkty, jež mi doporučí několik bratislavských obchůdků s pomalou módou (a já jí výměnou doporučím své oblíbené galerie v Praze). Malé, ale milé interakce, které člověka sociálně vyhladovělého po téměř roční covidové izolaci zahřejí na duši.
Čas bohužel utíká velmi rychle a mně večer odjíždí vlak do Budapešti. Loučím se s nyní už známým městem a vyrážím dál na východ. Po dvou hodinách cesty vystupuji na stanici Nyugati pályaudvar. Město se zdá znovu známé stylem domů, které lemují hlavní třídu, ale něco je jinak. Všechny názvy ulic i nápisy domů jsou úplně cizí, neznámé, nevyslovitelné. Najednou se cítím jako cizinka. Zhýčkaná znalostí několika cizích jazyků najednou tápu a ničemu nerozumím. Přehlcena dojmy neznámého města odkládám kufr a vyrážím pro rychlou večeři do nejbližšího stánku – falafel chutná všude stejně. Prodavač je trochu zmatený, angličtině evidentně příliš nerozumí, ale po krátké konverzaci zjistím, že je Egypťan, a tak vybalím svoji chatrnou znalost arabštiny. On se najednou rozzáří a už mě arabsko-anglicky zve na prohlídku městem, až bude mít po práci (bohužel ji nakonec nestihneme).
Vracím se do pronajatého pokojíčku a zmožena dojmy dne usínám s díky za všechny zážitky evropského léta.
Autorka je studentka společenských věd a blízkovýchodních studií.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
