E.O.Wilson
Edward Osborne Wilson • Autor: Profimedia

Ve věku 92 let zemřel americký biolog Edward O. Wilson, jeden z nejvýznamnějších současných vědců. Při této příležitosti výjimečně odemykáme díl seriálu Intelektuálové, který se jeho dílu věnoval. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

 

Reklama
Reklama

Když mu bylo sedm, při rybaření na Floridě si háčkem poranil oko. Nechtěl pobyt venku přerušit, nestěžoval si. Několik měsíců poté musel na operaci a od té doby vidí jen na jedno oko. Později – zřejmě z genetických příčin – přestal také slyšet zvuky o vysokých frekvencích, což ho podle vlastních vzpomínek pomohlo nasměrovat na dráhu entomologa: zajímal se o přírodu, jenže ptáka na dálku neviděl a pořádně neslyšel jeho zpěv, zatímco pozorovat v detailu hmyz mohl. Zároveň jako by mu částečná ztráta zraku propůjčila vnitřní vhled a schopnost vidět víc než ostatní.

Edward O. Wilson bývá nazýván průkopníkem sociobiologie, ale dokázal otevřít nebo zpopularizovat i spoustu dalších témat a nových směrů výzkumu. Dnes již dvaadevadesátiletý vědec, emeritní profesor Harvardovy univerzity, autor nesčetného množství vědeckých publikací a více než třiceti knih, je pokládán za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů planety, a dokonce nazýván „novým Darwinem“ nebo „Darwinovým dědicem“ – i díky tomu, že setrvale ukazuje cestu vpřed.

Lišíme se od zvířat?

V padesátých a šedesátých letech minulého století začal Wilson kariéru výzkumem mravenců a spoluobjevil třeba to, že komunikují chemickou cestou prostřednictvím feromonů. Zkoumal také evoluci – ale nikoli jen evoluci fyzických znaků jako Darwin a jeho následovníci, ale také evoluci společenského chování. Přemýšlel o tom, že zvířata žijí ve skupinách maximálně o sto jedincích, zatímco mnohamilionová společenstva schopná komplexní dělby práce tvoří jen mravenci či termiti – a lidé. Postupně tak dospěl k závěru, že biologické principy, které umožňují objasnit chování sociálního hmyzu, lze aplikovat i na obratlovce, potažmo na člověka.

Svůj přístup nejprve shrnul ve slavné knize Sociobiology. The New Synthesis (Sociobiologie: nová syntéza) z roku 1975, v níž se lidské společnosti ještě věnoval jen okrajově a s opatrným dovětkem, že člověk je možná přece jen něco jiného než zvířata. V knize O lidské přirozenosti vydané o tři roky později už ale naplno rozvedl myšlenku, že člověk si výjimku nezasluhuje. Lidský mozek je takový, jaký je, protože jej takto zformoval přirozený výběr. „Intelekt nebyl zkonstruován proto, aby porozuměl atomům, nebo dokonce sobě samému, ale na podporu přežití lidských genů,“ píše Wilson ve druhé ze zmíněných knih. Hloubavý člověk podle něj cítí, že „s veškerou energií, vtipem, láskou, pýchou, hněvem, nadějí a úzkostí, které charakterizují náš druh, si bude nakonec jist jen tím, že pomáhal udržovat tentýž cyklus“ – cyklus přežití a rozmnožování, který nemá předem daný účel. Mysl a rozum jsou jeho pouhými nástroji.

Zvířata i lidé jednají způsobem, který se během evoluce ukázal jako výhodný: podporoval šíření genů daného živočicha. Tím lze vysvětlit i altruismus a organizaci společnosti. V pojetí sociobiologie je morálka „jen“ instinkt a náboženská víra adaptací, která předkům umožňovala efektivněji šířit své geny. Zajišťovala stabilitu společnosti, zvyšovala společenský vliv svých vyznavačů a propagátorů, tedy i počet jejich sexuálních partnerů a potomků. Stejnou optikou lze vysvětlit i další ideologie, třeba marxismus – i ony se podle Wilsona „klaní svým skrytým pánům, genům“. Dokonce nejposvátnější impulzy včetně sebeobětování „se při podrobnějším zkoumání proměňují v biologickou aktivitu“, jejímž prostřednictvím geny zvyšují vlastní šanci na přežití.

„Intelekt nebyl zkonstruován pro porozumění atomům, ale na podporu přežití lidských genů.“

Tweetni to

Koncepty, z nichž Wilson vycházel, lze vystopovat až k filozofovi Thomasi Hobbesovi a jeho knize Leviathan z roku 1651. Sám termín „sociobiologie“ poprvé použil genetik a etolog John Paul Scott v roce 1948 a později v novém oboru bádala řada známých vědců. Až Wilson ale myšlenky skryté za branami vědeckých pracovišť rozvedl, domyslel, srozumitelně představil veřejnosti – a vyvolal bouři. Mnoho sociálních vědců totiž sociobiologii odmítlo: uznávali, že mysl a společnost jsou v zásadě materiální povahy, ale podle nich měla mysl také transcendentní rysy vyžadující nebiologická vysvětlení. A rozhodně si podle nich společenské vědy nezasluhovaly být „pozřeny“ přírodními, což Wilsonův přístup implikoval.

Zároveň kniha přilila olej do ohně debat na staronová témata, jako je míra svobodné vůle v lidském jednání nebo spor o to, zda člověka formují hlavně geny, nebo prostředí, v němž vyrůstá. Wilson reagoval na kritiku zpravidla věcně, přesto některé své odpůrce démonizoval a označoval je za radikální marxisty, případně šarlatány. „Když vím, že mám pravdu, užívám si provokování,“ řekl v roce 2006 časopisu Discover. Největší kontroverze ovšem vzbudil mimo odborné kruhy. Společností otřásaly tehdy relativně nové debaty kolem feminismu, homosexuality, antikolonialismu nebo rasismu a ti, kdo je vedli, pochopili sociobiologii jako snahu ukotvit status quo. Proč se snažit skoncovat s útlakem, není to nakonec proti přírodě? Sociobiologové nic takového netvrdili, ale to vášně nijak neumenšilo.

Kultura „na vodítku“

Předmětem bouřlivých sporů se stala i „sociobiologická“ kniha Genes, Mind, and Culture (Geny, mysl a kultura) z roku 1981, kterou Wilson napsal s biologem a matematikem Charlesem J. Lumsdenem. Je plná komplikovaných rovnic a autoři si v ní vytkli monumentální cíl – pokusili se pomocí matematiky a genetiky popsat evoluci lidské psychiky a kultury. Tvrdili, že se jim podařilo objevit mechanismy, jakými geny mohou ovládat dokonce i takové odstíny chování, jako jsou módní styly. Paleta kulturních voleb je omezena a řízena geny, které „drží kulturu na vodítku“. Kniha byla mnohými odmítnuta jako extrémní produkt biologického redukcionismu, kritizována pro nedostatek důkazů a víceméně zapomenuta. Sama základní myšlenka se však vrací.

„Tím tlustospisem se už nikdo není ochoten prokousávat, podstatné ale je, že Wilson ukázal cestu. Zvedl téma, které je teď zásadní – pohled na kulturu jako na jev, který se dá evolučně zkoumat,“ říká ekolog a etolog Daniel Frynta a připomíná, že u sociobiologie Wilson zdaleka nezůstal. „Jeho výjimečnost je v tom, že několikrát nadnesl témata, která potom sloužila spoustě dalších lidí jako odrazový můstek a nasměrovala jejich kariéru,“ vysvětluje a jako příklad jmenuje knihu Biophilia z roku 1984, v níž Wilson přišel s myšlenkou, že lidé mají ke zvířatům a přírodě obecně zvláštní emoční vztah. „To nikdo nebral dlouho vážně. Před patnácti lety jsme psali práce, které se snažily zjišťovat vliv krásy zvířete na míru ochrany, které se mu dostává. Tehdy to v podstatě nikoho nezajímalo.“ Teď je to podle Frynty velké téma: „Člověk a jeho vztah ke zvířatům je to, co rozhodne o budoucím světě, o biodiverzitě budoucnosti. Něco jsme ochotni chránit, něco jsme ochotní vyhubit.“

Ostatně Wilson stanul i u zrodu moderního pohledu na biologickou rozmanitost, který dnes prostupuje celou ekologii. V knize The Theory of Island Biogeography (Teorie ostrovní biogeografie) z roku 1967, kterou napsal spolu s ekologem Robertem MacArthurem, se zaměřil na izolované ostrovy a zjišťoval, kolik biologických druhů na daném území může žít. Definoval tak koncept biodiverzity jako rovnováhy mezi zánikem druhů a jejich vznikem, respektive imigrací z pevniny. „Dnes o tom přemýšlíme trochu jinak a máme jiné modely, ale bez jejich počátečních objevů by moderní koncept biodiverzity nevznikl,“ připomíná Frynta. „Kdyby Wilson neudělal nic jiného, byl by slavný,“ dodává. Wilson byl ostatně i jedním z prvních vědců, kteří poukázali na pokles biodiverzity na Zemi – a navrhl v této souvislosti vyhradit polovinu souší i oceánů pro jiné druhy než člověka. Právě jako ekolog je v dnešních debatách připomínán nejčastěji.

Zároveň se ale dnes uvažování průkopníků darwinistického přístupu jako Wilson nebo Richard Dawkins odráží takřka v každém přírodopisném dokumentu, když doprovodný komentář popisuje vztah predátora a kořisti, spolupráci zvířat nebo způsob, jakým se vzájemně klamou a jaká činí rozhodnutí. Podobnou optikou se vysvětluje také to, jak si lidé hledají sexuální partnery, a sexuální chování obecně. Sama sociobiologie ovšem přežila do dnešních dnů spíše pod méně provokativními názvy „evoluční psychologie“ nebo „behaviorální ekologie“.

Vášně opadly a představa, že evoluce formovala lidské chování i organizaci společnosti, je pevnou součástí dnešní vědy, stejně jako přesvědčení, že geny do jisté míry kontrolují naše chování. Řada sociálních vědců si i díky Wilsonovi uvědomila, že poznatky o evoluci jiných živočichů či studium civilizací nedotčených společenstev mohou jejich obor obohatit. Pokrok genetiky i evolučních věd však ukázal, že věci jsou často mnohem složitější, než si Wilson představoval. Jeho víra, že detailní poznání biologického a evolučního základu člověka umožní propočítat každý odstín lidského jednání, se nenaplnila.

Proč vlastně americký vědec a dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny tak často střídal témata? Lze o tom přemýšlet i tak, že mravenci jsou málo uspokojivou specializací pro někoho, kdo chce zásadně vstoupit do veřejné debaty a ovlivnit ji. Navíc okruhy Wilsonova zájmu mají přece jen něco společného: vždy se pohybují kolem průsečíku světa lidí a zvířat, vždy vnímají člověka jako produkt přírody i její součást. A jen ten, kdo toho ví o organismech tolik jako Wilson, plně chápe problém mizející biodiverzity a touží přírodu chránit; uvědomuje si, že pokud zanikne, bude nám kvůli našemu evolučnímu naprogramování emočně i kulturně chybět. „Nepřicházel s dílčími teoriemi, vnímal věci v souvislostech, snažil se na ně dívat jako na celek. A několikrát odkryl celému světu nové obzory tím, že o tom, co viděl, napsal docela tlustou knihu,“ hodnotí jeho přínos Daniel Frynta.

E. O. WILSON (92)

Průkopník sociolobiologie a profesor přírodních věd na Harvardově univerzitě. Jeho hlavní devízou je všestrannost a schopnost vidět věci v souvislostech. Dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny za non-fiction a autor desítek vlivných knih.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 894

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte