Je těžké přesně datovat, kdy memoáry dnes takřka stoleté Sintky Philomeny Franz vznikaly, jisté je, že nedávno vyšly česky. Titul Žít bez hořkosti se objevil ve chvíli, kdy varování spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie před nebezpečím jediného příběhu nabízejícího zkreslený obraz rezonovalo i v Praze na festivalu Svět knihy. A jaká jiná zkušenost je v literatuře středoevropského prostoru méně popsaná než ta romská. Jedno z takových bílých míst se rozhodla zaplnit právě německá Romka Franz už v sedmdesátých letech, kdy se coby přeživší holokaust potýkala s hlubokými depresemi.
O dvou letech utrpení a mučení v koncentračních táborech začala psát, aby se v noci přestala budit vlastními výkřiky hrůzy, a především proto, aby se genocida nikdy neopakovala. Své vyprávění nedělí do kapitol, ale v samostatných obrazech vykresluje jednotlivé prožitky. Začíná dětstvím a vůbec obdobím před druhou světovou válkou, které je tak idylické, jako by právě z tehdejší doby nevyrostly ideologie nadřazenosti árijské rasy a nacionálního socialismu. Bylo by snadné říct, že v paměti si autorka sebezáchovně ponechala jen dobré vzpomínky, které pak ještě získaly na lesku otřesnou válečnou zkušeností, ale jí šlo ještě o něco jiného.
Příběhem o kočovném životě v maringotce se sedmi sourozenci a milujícími rodiči, kde muzikantská rodina sklízí slávu i zlaťáky, staví základní kámen sintské emancipace. Spolu s opěvovanou symbiózou s přírodou, v níž „stojíme Pánu Bohu mnohem blíže“, znovu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
