Bohemistka a komparatistka Zuzana Říhová ve své druhé próze přenáší pohádku o Červené karkulce do kulis současné vesnice. Její podání brutalitou překonává lidové verze a graduje v horor o emoční prázdnotě. Pár v krizi Bohumila a Bohumil se s mentálně postiženým synem stěhuje na venkov v naději, že zachrání rodinu. Blízkost přírody, prostý život a manuální práce je mají stmelit a smířit s vlastním údělem. Nový začátek se ale nekoná: dům v rokli na hranici lesa a vesnice naopak umocňuje pocity zmaru, trhá stehy hrubě zašitých ran a klade do nich vajíčka, z nichž se klubou další larvy nicoty.
Místní se na Pražáky dívají nejen skrz prsty, ale také jako lovec na kořist. Z původně bizarních situací – třeba když Bohumil pomáhá u porodu telete – se odvíjí příběh, který nemůže skončit dobře. Všechny malé i větší násilnosti už není možné připsat na vrub rázovitosti místa; vypovídají o něčem mnohem zlověstnějším. Nejvíce samozřejmě provokuje místní Bohumila, která i ve čtyřiceti nosí dlouhé vlasy, koupe se nahá v jezeře a má krásné oči. Z touhy pokořit ji (protože sex je tu stále o moci a převaze) se stává turnaj, který málem zhatí i původní plán na rituál. Při něm jsou lesní příšeře obětováni zjemnělí nově příchozí, kteří narušují řád odvěkého běhu věcí. Za velkými slovy se však krčí hlavně banalita zla a touha ovládat: vlk uvězněný místními v boudě, lufťácká rodina provokující svou jinakostí a sadismus jako lék na nepovedený život.
Strůjcem zla učinila autorka myslivce: „Tohle…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
